RECENZE: La Roux nechce ztratit to, co už má

Zůstala sympatická zpěvačka a autorka Elly Jacksonová, dívka s přitažlivou image a ne tak špatná zpěvačka, aby se ztratila mezi ostatními projekty popové scény. Její umělecká cesta vede přes návrat do doby, kdy popové písničky měly váhu a nápad. V jejím provedení mají především to první, nápadů se jim, žel, mnoho nedostává.

Druhé album Trouble In Paradise vyšlo pět let po debutu nazvaném prostě La Roux. Je na něm devět písniček, a bylo by logické, kdyby každá z nich byla zásahem do černého, potenciálním hitem. To se ale neděje.

La Roux se nechala inspirovat syntezátorovým popem konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let. Zpívá žhavěji a přívětivěji než na debutu, za průměrnými melodickými nápady se to ale ztrácí. Je to kolekce pro posluchače, kteří nejsou ochotni přijmout v hudbě zásadní posun, evoluci tolik potřebnou k tomu, aby se tvůrce mohl každé ráno spokojeně probouzet a cítil se při tom nadále být umělcem.

V  kompozicích se neděje nic zásadního v aranžích. Jako by se zpěvačka bála měnit ozvěnu prvního alba, jako by stála především o to, aby neztratila žádného fanouška. Ta opatrnost se nicméně obrátila proti ní.

Spíše než retro je zvuk desky archaický. Je zasazen hluboko v dávné době a nejsou v něm patrné sekvence, které by svědčily o tom, že je to záměr činěný s patřičným nadhledem.

Na desce jsou slyšet vlivy Daft Punk, Hot Chip i popového období Davida Bowieho. Není na ní ale nic originálního, žádné charisma, které by alespoň trochu zaútočilo na dobře přijaté a mnohem povedenější první album.