V roce 2011 New York Times napsal, že Blink-182 byli nejvlivnější punková kapela devadesátých let. Pociťovali jste tehdy svůj vliv?

Myslím, že není pochyb o tom, že naše kapela nějaké lidi ovlivnila. Je bláznivá představa, že jsme začali v garáži a vyrostli do rozměrů, kdy jsme ovlivnili mnoho lidí. Víte, nemám úplně přesnou představu o dosahu našeho vlivu, ale lichotí mi to a cítím pokoru. I proto, že se stále cítím jako umělec, mám v mnoha směrech potřebu růst.

Přichází s vlivem i pocit odpovědnosti?

Nenazval bych to pocitem odpovědnosti. Myslím, že ve finále stejně musíte umění dělat sami pro sebe. Musíte ho vytvořit tak, aby to pohnulo s vámi. Myslím, že díky tomu pak v umění můžete vést, místo abyste následovali. Když to děláte poctivě, nemusíte si s odpovědností a dopadem na ostatní dělat starosti.

Své první album Cheshire Cat jste v roce 1994 nahráli za tři dny. Letos se chystáte připravit další desku. Kolik si na ni dáváte času?

Myslím, že by to mohlo trvat tak šest měsíců, to je pro nás nyní optimální doba. Když se ovšem nic nezadrhne.

Většinou jsme si na to brali rok, ale to jsme pracovali opravdu v pohodičce a užívali si, že máme tolik času. Na Halloween vydávám album se svou druhou kapelou Angels & Airwaves. Na něm jsme pracovali dokonce dva roky, ale to se, doufám, nebude opakovat, to je opravdu zbytečně dlouho.

Dokázali byste album opět nahrát za tři dny?

Dovedu si to představit, ale nebylo by moc dobré. U prvního alba to bylo jiné, tehdy jsme si prostě nemohli delší čas ve studiu dovolit. Ale myslím, že umění je přece jen třeba dát trochu času. Je třeba se na dílo podívat s odstupem, poslechnout si ho a porozumět mu. Když si dopřejete čas, výsledek je lepší.

V roce 2005 jste se na neurčitou dobu rozešli. Vy jste tehdy tvrdil, že chcete dělat i jinou hudbu, než jakou jste mohl skládat s kapelou. Na vedlejší projekty předtím nebyl čas, nebo jste si je v kapele navzájem netolerovali?

Chtěl jsem prostě jenom předvést, co dokážu sám za sebe. Baví mě psát písničky a jednou začas chci napsat nějakou konkrétní, která do hudby naší kapely nezapadá. Představte si stejnou situaci, kdyby šlo o malování. Kdybyste musela pokaždé malovat spolu s dalšími lidmi, dříve či později byste chtěla zkusit namalovat vlastní plátna. Myslím, že se to umělcům děje běžně.

Mě ale baví malovat i ve skupině, baví mě obojí. Navíc mám teď pocit, že jsem vlastních kousků namaloval dostatek, a jsem rád, že mám kapelu.

Po čtyřech letech vás dala dohromady letecká nehoda vašeho bubeníka Travise Barkera, který tehdy těsně unikl smrti. Proč jste potřebovali tak závažný impuls k tomu, abyste si uvědomili, že spolu chcete zase hrát?

No, myslím, že v té době mi šlo hlavně o to, abych se ujistil, že se Travis zase postaví na vlastní nohy. Spíš než o kapele to bylo o lidskosti, protože skoro umřel. A v tom světle se naše půtky zdály naprosto nicotné a blbé.

S baskytaristou Markem Hoppusem jste se v začátcích kapely scházeli ve skateparcích. Jezdíte stále na skateboardu?

Už ne. Byl to mnoho let můj život, minimálně do střední, byl jsem součástí té kultury, ale už je to dlouho pryč. Pár skateboardů však ještě vlastním, a kromě toho mám také skateboardovou firmu, která například sponzoruje jezdce. Jsem pořád v kontaktu s touhle skvělou komunitou, jenom už sám aktivně nejezdím.

Kromě toho máte i firmu, která vyrábí boty. Zajímavé na tom je, že jsou veganské...

Pravdou je, že vyrábíme i boty z kůže, ale všechny naše boty existují i ve veganské verzi, tedy žádné jejich části nejsou ze zvířat. Vzešlo to z toho, že dost pracujeme s kapelami a řada muzikantů jsou vegani. Začalo to u jednoho kamaráda, který po nás takové boty chtěl, a všechny to nadchlo, každý je chtěl také.

Byli jste kdysi populární pro své koncertní žertíky. Také jste prý v začátcích na koncertech pořádali soutěže miss mokré tričko. Stále pojímáte koncerty s nadhledem?

Myslím, že do Prahy bychom mohli přichystat soutěž mokré kalhoty pro pány. Aby to bylo zase něco trochu jiného.

A co budete hrát?

Kromě hitů budeme hrát písně z EP Dogs Eating Dogs, které jsme vydali v roce 2012. V Evropě jsme od té doby nehráli, takže tu ještě naživo nezazněly. Nikdy ale nehrajeme úplně nové písně ještě před jejich vydáním.

V České republice jste v posledních letech měli hrát dvakrát, pokaždé ale z koncertu sešlo. Těšíte se, že to svým fanouškům konečně vynahradíte?

Jistě, nemůžu se dočkat. Myslím, že to bude naprosto úžasné. Naši kapelu hrozně baví hrát pro lidi, se kterými jsme ještě neměli tu čest. Doufám, že od nás dostanou to, v co doufají. Přivezeme do Evropy Kalifornii.

Je na světě hodně zemí, kde jste ještě nekoncertovali?

Spousta. My totiž zase tak moc velká turné neděláme. Ale konečně jsme si našli cestu k vám, z toho jsem nadšený.

Přes vaši obrovskou popularitu vás kritika nikdy nepřijímala s přehnaným nadšením. Hudební server NME si na vás dokonce několikrát s chutí smlsnul. Jak to vnímáte?

Je mi to jedno. Je to jeden server, v Americe snad není NME brán jako opravdový hudební časopis. Jsem Američan a vyrostl jsem na jiných časopisech, které mě inspirovaly. Nemůžu mluvit za jiné země, v Anglii asi vliv na určitou hudební sféru NME má, ale co můžete dělat. Já můžu být jenom sám sebou, chápete?

Vydal jste dětskou knížku Lonely Astronaut a podporujete webovou stránku, která se věnuje mimozemským jevům. Zdá se, že máte vášeň pro vesmír, je to tak?

Ano. Hlavně mě zajímá spiritualita a zajímám se o to, kdo jsme, proč tu jsme a proč se chováme tak, jak se chováme. A když si pokládáte takové otázky, nevyhnutelně vás to vede k tomu, že začnete přemýšlet ve větším měřítku. Mě to přivedlo k vesmíru.

Koukáte po večerech na hvězdy? Znáte souhvězdí?

Znám jich docela dost. Jsem pozorovatel hvězd. Sleduji je dlouho do noci i několikrát týdně. Často až do rána.