„O mém muži koluje spousta legend,“ řekla a zároveň vyvrátila pověst, podle níž režisér své herce na place svazoval, aby dosáhl co nejsoustředěnějšího projevu.

Jeho hlavní devízu vidí především ve způsobu, jakým své příběhy vyprávěl: „Bylo pro něj důležitější, aby diváci film procítili, než aby ho zcela správně pochopili. Zároveň jednání svých hrdinů nikdy nesoudil, nekomentoval. Jen předkládal jejich životní epizody.“

Pokuty za katalánštinu

O tom se diváci mohli přesvědčit třeba v jeho vězeňském dramatu K smrti odsouzený uprchl, což je podle Bressonové první snímek, s nímž byl opravdu spokojený.

„Šlo o Robertův v pořadí pátý film a po jeho dokončení měl skutečně pocit, že se mu do něj podařilo dostat všechno, co chtěl,“ uvedla.

Mimochodem natáčení vazebního života bylo pro Bressona osobním tématem. Sám byl za druhé světové války vězněn. „Chtěl natáčet v reálném prostředí. Rok nám trvalo, než jsme to s francouzským ministerstvem spravedlnosti dojednali,“ zavzpomínala Bressonová.

Tvorbu svého manžela pak charakterizovala jako něco, k čemu je nutné se propracovat. „Člověk nemůže jeho filmografii nakoukat naráz. Měl by se k dramatům vracet opakovaně a konfrontovat své původní názory,“ uzavřela.

Zajímavým hostem Letní filmové školy je také polský herec Olgierd Łukaszewicz známý ze snímků Sexmise či Wajdových dramat Březový háj nebo Veselka.

Na své Lekci filmu srovnával mimo jiné filmové a divadelní hraní. „V divadle by měl představitel spíš hrát, zato ve filmu být. V divadle by neměl plakat herec, ale divák. Ve filmu pak zas musí být dojetí uvěřitelné,“ podotkl.

A jak si Łukaszewicz pomáhá, když se potřebuje na plátně přesvědčivě dojmout? „Představuju si, co prožívá moje postava. A také na mě vždycky zapůsobí, když si vzpomenu na žalm dvacet dva z bible.“

Další host, španělský režisér Agustí Villaronga, přiblížil vznik svých filmů v katalánštině. „Za Frankova režimu se katalánština nesměla používat. Hrozily za to pokuty,“ vzpomínal. Propagaci menšinového jazyka pomohl i Villarongův snímek Černý chléb z roku 2010, který získal osm výročních cen Goya. Výběru jazyka, v němž se poválečný příběh odehrává, napomohl i fakt, že režisér dostal od místní autonomní vlády štědrou podporu.

Podpora ze Slovenska

Práci Slovenského filmového ústavu přijel představit jeho generální ředitel Peter Dubecký. Na Slovensku se digitalizuje ostošest, rukama této „ústavní“ péče prošlo už osmapadesát celovečerních snímků tamější produkce natočených do roku 1991.

„Každá společnost by měla usilovat o uchování svého kulturního dědictví,“ vysvětluje Dubecký.

Filmový ústav hospodaří se dvěma a půl milióny eur ročně, z čehož jde jeden a půl miliónu na digitalizaci a zbytek pokrývá další aktivity, například propagaci nebo vydávání publikací.