Článek
Poslední vyšla v originále před dvěma lety, českému čtenáři se dostává do rukou nyní. Autorka v ní sleduje osudy Farah a Joanne. A také jedné mladé spisovatelky, která neví, jak začít svou novou knihu…
Městští hipsteři, (pseudo)intelektuálové nebo ženy, které se snaží po porci smažených kuřecích křidélek propojit na hodině jógy se svým vnitřním já, jsou vděčným terčem uštěpačných poznámek.
Masłowska přidává něco navíc – práci s kategorií vyprázdněnosti. Projevuje se nejen v samotném příběhu, ale i v nakládání s jazykem, jeho vypravěčskou formou a dialogy.
Informace už nejsou důležité, hlavní je mluvit, sdělovat své pocity, které možná ani neexistují, opakovat myšlenky, jež člověk ani pořádně nechápe.
Dorota Maslowska: Zabila jsem naše kočky, drahá
A všem těmto polopravdám a floskulím vládne svižný rytmus. Ačkoli právě rytmizované vyjadřování je pro prozaika často laciná zbraň, jak dodat svému textu určitou nadhodnotu – zdání soudržnosti, která tam ve skutečnosti nemusí být, pro Masłowskou je to nástroj, jak zdirigovat všechny své ostré komentáře. Banality, které mají rytmus a plynou přes mysl čtenáře jako protivná, ale chytlavá písnička, a pronikavé komentáře, které jsou vyšroubované do takové míry nadsázky, aby se s nimi čtenář nedokázal ztotožnit.
Masłowska nebo MC Doris, jak si taky někdy říká, šťastně vládne ve svém cirkusu hrůzy, na kterém je nejstrašlivější, když si člověk uvědomí, že pod děsivě se nadouvající plachtou možná není vůbec nic.
| Dorota Masłowska: Zabila jsem naše kočky, drahá |
|---|
| Odeon, překlad Barbora Gregorová, 160 stran, 249 korun |