Ne náhodou ho tehdy nazval Román a Evropa. Kundera totiž vnímá možnost vyslovovat se ke světu i k člověku v románové podobě jako podstatný příspěvek evropské kultury. Toto přesvědčení, tento poznatek rozklíčovává i v dalších úvahách. Jaké je vlastně historické místo románu v evropské kultuře? A týká se to vše jen umělecké tvorby?

Je si vědom toho, že umění románu, jehož dějiny započaly velkým Rabelaisovým dílem na počátku 16. století, doprovází až dodnes Evropu a její život. Uvědomuje si, že ve středověku spočívala jednota Evropy na společném náboženství. V novověku postoupilo náboženství své místo kultuře (filozofii, literatuře, umění), která se stala realizací svrchovaných hodnot, v nichž se Evropané poznávali, definovali, identifikovali. A naléhavě se ptá: „Kultura přišla na řadu, aby teď ona postoupila své místo. Ale čemu, či komu?”

Kde je oblast, druh aktivity, v nichž lidé dokážou realizovat svrchované hodnoty schopné sjednotit Evropu? Může to být stále více se rozvíjející technika? A klade další důležitou otázku: Nebrání-li ona tolerance žádnou bohatou tvorbu, žádné silné myšlenky, nestane se prázdnou a zbytečnou? A sarkasticky připojuje svůj poznatek, že kultura už postoupila své místo. Představa evropské identity se podle něj vzdaluje do minulosti. Evropanem je ten, jemuž se stýská po Evropě.

Kundera vnímá román v širokých souvislostech. Odmítá jeho osekávání na jednotlivé slovesné součásti a vyznává se z hrůzy, kterou v něm vzbuzují ti, kdo redukují dílo na ideje. Kdo se pouštějí do „débats d’dées“, do ideových sporů.

Ve třetí části nabízí autor úvahy nad konkrétními díly, které ho oslovily, třeba Labuť Gudbergura Bergssona, A když spadne opona Juana Goytisoloa nebo Sto roků samoty Garcíi Márqueze. Při opětovném čtení posledního titulu si uvědomil, že sotva jedno procento lidí je bezdětných, ale v románovém díle je více než padesát procent hrdinů, kteří opouštějí svět bez potomků.

Uvědomuje si, že příběh Dona Quijota, když umírá, se uzavírá tak definitivně právě proto, že nemá děti. S nimi by svým způsobem pokračoval, byl by napodobován, či popírán, obhajován, či zrazován. Dodává rovněž, že v případě Dona Quijota se umění románu oprošťuje od podoby jednotlivce, ale hrdiny je celý průvod jedinců, naprosto originálních.

Čas evropského individualismu tady končí. Zároveň má Kundera pocit, že Márquezova apoteóza umění románu je velké sbohem adresované závěrečné etapě románu.

Jistě stojí za to se zamyslet nad úvahami muže, který v dobách, kdy byl střed Evropy vytěsňován na východní periférii, přispěl názory a dílem k tomu, že česká kultura nezmizela z mapy Evropy. Zdánlivě literární úvahy nad schopností románu vypovědět o člověku, jeho snech i doufáních se tak mění v naléhavou potřebu uvědomit si základy evropského bytí.

Kundera formuluje otázky týkající se nejen minulosti, ale také dneška i budoucnosti.

Milan Kundera: Slova, pojmy, situace
Atlantis, 90 stran, 141 Kč