Často zpíváte tvrdé, nekompromisní texty do poklidného hudebního doprovodu. Je ten kontrast záměrný?

Lidé se mě na to dost ptají a nutí mě o tom přemýšlet způsobem, který možná není přirozený. Protože když to děláte, tak o tom nepřemýšlíte. Ale určitě je to trochu záměrné. Doufám, že se u toho lidé zarazí, že jim tak trochu spadne brada. Máte pravdu, je to kontrast, a já to tak mám rád. Je to ale záměrné jen částečně, jinak je to prostě proto, že už jsem takový.

Možná je to i prostředek k upoutání pozornosti, protože mám pocit, že jinak mě nikdo nebude poslouchat, když se budu chovat tak, jak se očekává. Víte, neumím křičet jako punk rocker, nemám na to hlas, a tak se snažím jít na dřeň slovy.

Sinead O’ Connor zpívá vaši píseň Queen of Denmark. Pomohlo vám to v začátku vaší sólové kariéry?

Myslím si, že to pomohlo, i když nevím, jak moc. Zcela jistě to ale pro mě bylo něco úžasného. Miluji ji, patřila k mým nejoblíbenějším a pořád patří. Není nikdo takový, jako je ona, ať už mluvíme o jejím hlasu, hudbě, postoji.

V titulní písni svého posledního alba Pale Green Ghosts se kromě jiného obracíte k chlapci vyrůstajícím v Coloradu. Jaké to bylo tam vyrůstat? Věděl jste už tehdy, že vás vábí muži?

Věděl jsem to, už když jsem bydlel v Michiganu, tam jsem se narodil. Do Colorada jsme se přestěhovali, když mi bylo dvanáct. O tom, že mě přitahují muži, jsem věděl od raného dětství, až kam moje paměť sahá. A také jsem věděl, že lidé na to mají velmi negativní názor. Vyrůstal jsem v pobožném prostředí a vnímal jsem, jak se k homosexualitě staví třeba televize, že je to tabu.

John Grant

John Grant

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Vzpomínám si, jak jsem se díval na film o sektáři Jimu Jonesovi, který vzal všechny své věřící, a vypravili se z Kalifornie do Jižní Ameriky, kde pak všichni požili kyanid a společně spáchali sebevraždu. Díval jsem se na to s otcem a sestrou. Byly tam scény, kde měli sex s muži a tvrdili, že je to boží vůle. Pamatuji si, jak jsem byl vyděšený, protože jsem věděl, že si každý myslí, že to je špatné, nejhorší. Jenže já jsem věděl, že to mám v sobě, poznal jsem, že jsem jiný, a že to je pro lidi nepřijatelné. Dodnes se s tím vypořádávám.

Žil jste také v Německu. Jak dlouho?

Studoval jsem tam šest let na univerzitě v Heidelbergu němčinu a ruštinu. To bylo mezi lety 1988 a 1994. Takže pamatuji i pád Berlínské zdi, i když jsem se na to díval jen v televizi. Ty jazyky pořád studuji, a také španělštinu a islandštinu.

Takže jste chtěl být překladatelem?

Ano, a také jsem pak chvíli pracoval jako lékařský tlumočník v nemocnici v New Yorku. To bylo fascinující. Vždycky jsem chtěl být spíše tlumočníkem, než abych překládal literaturu, i když mě literární překlad dodnes zajímá, protože to je svébytná umělecká forma. Dnes je ale na to pro mě trochu pozdě.

A proč jste si vybral jazyky?

Protože jsem ke konci školy přišel na to, že mi jdou, a nevěděl jsem, co bych dělal jiného.

Víte, já se silně ztotožňuji s hlavní postavou Grassova románu Plechový bubínek. Vzpomínám si, jakou blízkost jsem cítil k tomu dítěti, outsiderovi Oskarovi. I mně svět říkal, že nejsem v pořádku, a tak jsem se rozhodl, že nebudu jeho součástí. Nechtěl jsem se nic učit, nic z toho, co dospělí dělají. Pro chorého jedince neexistovala budoucnost.

John Grant

John Grant

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Také jsem měl ale rád Ninu Hagen a hrával jsem klasickou hudbu, takže i všechny ty úžasné ruské skladatele – Rachmaninova, Prokofjeva a tak dále. Ostatní se učili francouzsky a španělsky. Já jsem se rozhodl pro němčinu a ruštinu. Řekl jsem si, že v tom budu dobrý, a to jsem byl.

Oskar měl také silný hlas…

Ano, a mohl jím působit lidem bolest.

A teď se svým hlasem a hudbou jezdíte po světě.

Je to skvělé, i když i to má svoje stinné stránky, třeba tu obchodní. Ale tak je to se vším, co máte rád. Pokud se tomu chcete věnovat kariérně, musíte se smířit s tím, že to promění ten váš vztah k věci. Musíte to chtít přijmout. Jsem vděčný a šťastný, že to můžu dělat, není to pro mě samozřejmost. Vždyť to také nebylo snadné, trvalo mi 15 let dostat se tam, kde teď jsem. A možná, že je dobře, že ten úspěch nepřišel dříve, kdy jsem byl ještě nevyspělý a docela sobec.

Veřejně jste před dvěma lety během koncertu oznámil, že jste HIV pozitivní. Chtěl jste před rizikem varovat ostatní?

Nepovažuji se za politického aktivistu. Nejsem příliš disciplinovaný na to, abych někomu pomáhal. Ty důvody jsou sobečtější. Musel jsem se vypořádat s pocity hanby, viny, zavržení. S pocity hříšného a nemocného. Chci mluvit o tom, co se děje v mém životě, ale při tom si myslím, že to může pomoct druhým, i když třeba interview mi občas připadají podivná.

To mně taky, třeba když je na to pár předem vyhrazených minut, často kdesi ve stanu za scénou uprostřed všeho toho cvrkotu.

Je to zvláštní provoz, že? Vždycky ale záleží na lidech, a já si s lidmi povídám rád, i když samotu mám taky rád.

Kvůli ní jste se přestěhoval na Island?

Částečně, zřejmě. Pořád je to ale život, kterému neuniknete, stejně jako neutečete před sebou samým. Island mě ale dlouho fascinoval, jeho krása, tamní jazyk. Islandština je těžká, těžší než třeba ruština. Je to starý jazyk, který neprošel zjednodušením jako jiné skandinávské jazyky. Ale pomalu se do něj dostávám.

Mluvíte často o své závislosti, nejprve to byly drogy, potom sex.

Ano, myslím, že to všechno byl útěk. Závislost je důsledek toho, že se chcete co nejrychleji cítit jinak. A já jsem takto přistupoval i k sexu, bylo to stejné jako s kokainem a alkoholem, žádné vyjádření lásky. Takto jsem se nakazil HIV. Bylo to sebezničující chování. Víte, bylo to stejné jako s přejídáním se, s nímž bojuje spousta lidí, protože přijímání potravy a sex, to je pro lidi přirozené. Asi by se dalo říct, že mám problémy i s jídlem.

Už jsem se na to kdysi ptal Rufuse Wainwrighta, který kvůli závislosti na drogách na čas oslepl. Mohou drogy vůbec k něčemu být?

Určitě máte díky nim o čem vypravovat. Je to ale nebezpečná hra, jako ruská ruleta. Myslím, že bych byl radši, kdybych se s nimi nepotkal. Je to těžká otázka, protože bych asi stejně nic neměnil. Samozřejmě to bylo škaredé, ale také to pro mě byl dobrý budíček, zřejmě jediný možný, abych pochopil, jak je život a každá jeho chvíle vzácná.