Jste vůbec orchestr? A skrytý?

To se těžko říká. Nejsme orchestrem v tom smyslu, že hudbu píšu sám ve studiu. Název Hidden Orchestra ale odkazuje ke spoustě různých věcí, třeba k orchestrům, které hrály ve starých divadlech a kinech, nebyly vidět, ale z orchestřiště doprovázely nějaký příběh, hru nebo film. Do studia si ale také zvu jednotlivé hudebníky, s nimiž vrstvíme další jejich party. Takže to svým způsobem je imaginární orchestr. A když koncertujeme, jsme sice jen čtyři, ale máme plný zvuk velkého tělesa.

Občas o vás hovoří jako o zástupcích nu-jazzu. Osobně u vás jazzové prvky neregistruji, jsou to sevřené kompozice.

Nemám žádnou průpravu ani zkušenost s jazzem. Veškeré moje studium bylo klasické, proto ty sevřené kompozice. Hrál jsem ve spoustě kapel, rock i drum ‘n’ bass, dělal jsem dýdžeje a produkoval jsem hip hop. U všeho, co tvořím, se snažím mít dvě polohy současně. Jedna by měla dovolit posluchači, aby si sedl, uvolnil se a nechal to plynout. Druhá nabízí možnost tancovat u toho, protože do toho běží rytmy v dvojnásobném tempu.

Jak komponujete?

Obyčejně začínám s bicími. Ten projekt začal s poslechem tradičního jazzu, na němž se mi vždycky líbila bubenická sóla, co přicházejí ke konci, kdy to bubeník rozjede. Říkal jsem si, jak by to bylo skvělé, kdyby to takhle jelo celou skladbu. A tak jsem tato sóla začal samplovat, přeprogramovávat je do nových schémat a přimíchávat k nim další, pomalejší a těžší beaty a groovy. K tomu jsem začal přidávat nejrůznější prvky z folku, klasické hudby a dalších žánrů tak, aby to krásně vyznělo.

Hraje s vámi i vaše partnerka Poppy Ackroydová. To se v kapelách zase tak často nestává.

Nejsme sezdaní, ale jsme spolu už 12 let. V kapele nám to jde skvěle a je dobré, že spolu můžeme cestovat. Ona ale má také své vlastní projekty.

V České republice nehrajete poprvé.

Hrajeme tady hrozně rádi, posluchači tady jsou výborní. V Praze jsme vystupovali už několikrát, teď také v Olomouci a Brně. V téhle části světa to vůbec máme rádi, v zemích jako Polsko, Bulharsko a Turecko. Lidé jsou vždycky pozorní a energičtí, ale také informovaní a znalí. Náš první koncert na evropském kontinentě se odehrál v Praze v Akropoli. Bylo to poprvé, kdy jsme někam vyrazili, a lidé k tomu naše skladby rozpoznávali.

Jak jste se seznámili s Floexem a jak se vám s ním spolupracuje?

Můj kamarád ho před víc než deseti lety viděl hrát na festivale Big Chill v Británii a koupil si tam jeho CD. Společně jsme ho poslouchali a mohu říct, že mě ta hudba určitě ovlivnila. Když jsem pak vydal svoje první album, nahrávací společnost chtěla také vydat remixy. Tak jsem si na Floexe vzpomněl a zjišťoval, jestli ještě pořád něco dělá, a dozvěděl jsem se, že vydal úžasné soundtracky k počítačovým hrám. A tak jsem mu poslal e-mail a zeptal se ho, jestli by mi nechtěl udělat remix. On ho udělal a já později zase udělal jeden pro něj, až jsme nakonec spolu nahráli jednu skladbu na mém posledním albu, přidali další remixy a vystoupili spolu v Edinburghu, Londýně i tady.

Jste Angličan, ale žijete ve skotském Edinburghu. Jak se tam žije muzikantům?

Žil jsem na spoustě míst na jihu Anglie. Narodil jsem se v Herefordu, pak žil v Salisbury, Londýně, Brightonu i Manchesteru. V Edinburghu bydlím třináct let. Původně jsem tam přišel studovat hudbu, ale potkal jsem Poppy a také Jima Lanea z kapely, kteří tam také studovali. Takže jsem přišel na čtyři roky, ale nakonec tam zůstal, i když se asi letos budeme stěhovat. Bylo to pro mě výborné místo, protože možná, že kdybych zůstal v Londýně, tak by mě pohltilo všechno to velkoměstské dění. Edinburgh mi dal prostor, abych se mohl rozvinout, ale také mi dal příležitost k seznámení se se spoustou fantastických hudebníků a k poznání skotské lidové hudby. Myslím, že i ta se v našem druhém albu odráží.