Hlavní obsah

Režisér Mike Cahill: Není vůbec jisté, že máme jen pět smyslů

Právo, Věra Míšková

Po večerním slavnostním zahájení 49. mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary poprvé zhasnou světla ve Velkém sále Thermalu a diváci uvidí zahajovací film, americké romantické drama s prvky sci-fi I Origins. Jeho režisér Mike Cahill, pětatřicetiletý rodák z New Havenu ve státě Connecticut, byl ve Varech už ve čtvrtek a poskytl Právu rozhovor.

Foto: Profimedia.cz

Mike Cahill

Článek

Hrdinou vašeho filmu je molekulární biolog Ian, který zkoumá oko jakožto příslovečné do duše okno. Jaký vy sám máte k vědě a výzkumu vztah?

Já vědu miluji, vlastně ani pořádně nevím, proč se jí nevěnuji naplno. Jsem filmař-samouk, studoval jsem ekonomii. Ale mí bratři jsou vědci stejně jako většina mých přátel. Cítím se mezi nimi skvěle. A také tomuto filmu předcházely mnohaleté rešerše a výzkumy, než jsem se rozhodl a napsal na jejich základě scénář.

Takže to, co zkoumá Ian, má reálný základ? I co se týká žížal a počtu jejich smyslů?

Nepřeháním, když řeknu, že 99 procent všeho, co vidíte ve filmu, je realita. Žížala má základní dva smysly – čich a hmat. Ale není vyloučeno ji pozměnit tak, aby měla třetí, aby viděla nebo alespoň vnímala světlo. A když je to možné u žížaly, proč ne u člověka? Třeba nemáme jen čich, zrak, sluch, hmat a chuť, možná máme šest, sedm, osm smyslů.

Máte nějaký nápad, které smysly by to měly být?

Určitě je nemáme všichni, ale já považuji za jednoznačně prokázané, že někteří lidé mají zkrátka smysly, které vnímají to, co my ostatní vnímat neumíme. Proto je nám to vzdálené a nepochopitelné, tak jako Ianovi v mém filmu je nesrozumitelné, co vnímá Sofi. A teprve když Sofi ztratí, a po letech najde stopu k její duši a paměti, začne přemýšlet i maličko jinak než přísně vědeckým myšlením své doby.

Španělskou herečku Astrid Berges-Frisbeyovou jste pro roli Sofi našel právě podle těch zvláštních očí?

Kupodivu ne, to jsou také takové ty podivnosti, řekl bych dokonalé náhody. Hledal jsem na konkurzech, ale pořád jsem neměl tu pravou. Pak mě Michael Pitt, s nímž jsem postavu Iana připravoval od začátku, na Astrid upozornil. Věděl o ní a tvrdil, že je pro roli Sofi jako stvořená. Pustil jsem si nějaké její práce a viděl, že to je ohromný talent, výborná herečka. Jenže žije v Paříži, takže jsme se poprvé potkali na Skypu. Z očí jsem toho moc nepoznal, protože jsem měl na počítači slabé rozlišení, ale to mi bylo po chvíli jedno, věděl jsem, že herecky je to naprosto přesné. Řekl jsem si, že bude-li třeba, doladíme jí je v počítači. Ale ono to potřeba vůbec nebylo.

Natáčení vás zavedlo až do Indie, jak na vás zapůsobila?

Úžasně. Je to nádherná země, plná protikladů, zlé chudoby i velké krásy. Nesmírně inspirativní, měl jsem pocit, jako kdybych se vracel ke kořenům.

Konec vašeho filmu je dost otevřený…

A co není dost otevřené? Žádné poznání není konečné, proto tak miluji vědu a vědce. Každý den jsou díky novým poznatkům trochu jiní, pořád se posunují dál.

Tím otevřeným koncem jsem ale měla na mysli hlavně to, že váš příběh může a má kam pokračovat. Plánujete to?

Naprosto! Už mám napsaný scénář, odehrává se v budoucnosti. Postavy jsou stejné, ale zastihneme je o patnáct let později, v době, kdy se Ianovy výzkumy už rozšířily do života. V praxi to znamená, že když se narodí dítě, naskenuje se jeho duhovka a podle toho zjistíme, kým bylo v minulosti. Pro někoho to může být docela zajímavé, nemyslíte?

Do Karlových Varů jste přijel s manželkou, která mluví česky. Odkud pochází?

Z Chorvatska. Ale studovala vaši pražskou FAMU, obor kamera. Je skvělá kameramanka, ale jestli jste si všimla i našeho dítěte, snadno si spočítáte, že za kamerou mého filmu stát nemohla. Jsme tu i díky tomu, že tu řadu let žila, moc rádi a velmi si vážíme toho, že festival vybral náš film na zahájení.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám