Článek
Josef Führich (1800–1876) byl malířem, který získal řemeslnou jistotu pod vedením svého otce, dokonalost stylu vybrousil v Itálii, nakonec přesáhl Čechy a natrvalo odešel pracovat do Vídně. Ačkoli se snažil o moderní pojetí náboženských motivů, přesto (možná i právě proto) svou tvorbou navazoval na dílo našich barokních mistrů Kupeckého, Škréty a hlavně Brandla.
S ním ho spojuje touha sundat svaté z nebe, přiblížit je obyčejnému člověku na zemi. Brandl to řešil tak, že si za modely sakrálních postav vybíral žebráky, opilce i povětrné ženštiny.
Führich posouvá romantismus k realističtějšímu vyjádření, hodně sází na expresivní gesta figur a především vypráví na ploše plátna příběhy. Pávě dějovost je oním zásadním posunem k modernismu. Příkladem budiž malířovo ztvárnění Krista. Pojal ho na tu dobu dosti netradičně, jako uhlem kreslený mužský akt. Ukřižovaná postava, která odhaluje vše v plné nahotě, musela být v té době avantgardním vizuálním experimentem. Proč pojal světce takto, můžeme se jen domýšlet. Jaký příběh nám malíř vlastně vypráví?
Ale i tam, kde Führich drží dané téma v obvyklejších dimenzích, přibližuje nadpozemské bytosti našemu hmotnému světu. Vždyť Panna Marie Immaculata má tvář stejnou jako dívky, které potkáváme na ulici, a anděl, který zvěstuje pastýřům, má téměř moderní vizáž metrosexuála.
V tom vězí Führichova modernita, jeho práce mají přesah do současnosti. Zobrazované figury jsou blízké i dnešnímu člověku a nepůsobí jako zoufale zaprášené rekvizity z depozitáře.
Josef Führich: Z Chrastavy do Vídně |
---|
Oblastní galerie Liberec, do 14. září |