Rozhlasová reklama lákala na koncert sestřihem slavných písní z 60. let. To je tak trochu klamání zákazníka. Dylan sice zahrál několik skladeb z legendární éry, ale převažovaly písně z posledních alb, přičemž velký prostor dostaly ty z Tempest, které je jeho posledním autorským.

Dylan nezastydl a fanoušci vědí, že i ty nejznámější skladby včetně Blowin’ In the Wind, která program uzavírala, mají nový kabát. Písničkář a bluesman Dylan navíc mění nejen aranžmá, takže například ze studiové taneční Forgetful Heart s akordeonem je v nynějším koncertním podání jímavá balada s houslemi, ale občas obměňuje i texty. Ve Workingman’s blues no. 2 kupříkladu zpíval celou novou sloku.

Dylanovy koncerty nejsou žádný spektákl. Šestičlenný band nemá žádné předkapely, nedává si s příchodem dlouho na čas jako mnozí ostřílení rockeři, scéna je nasvícená jen spoře, produkce není „přeřvaná” a principál k posluchačům mezi písněmi nepromlouvá. K tomu si dovolí udělat v půli koncertu přestávku.

Kapela s dvěma kytaristy a hráčem na lap steel kytaru je vskutku doprovodná, byť jsou výkony všech členů profesorské. Moc se v ní nesóluje, a když už, tak nástroj hrající sólo není hlasitější než ostatní. Tedy, až na Dylanem proslavenou foukací harmoniku, kterou bylo vždy slyšet silněji. Stejně jako jeho krkavčí zpěv v mimořádných písňových příbězích, výpovědích a glosách servírovaných jakoby přes hrubý smirkový papír na jeho hlasivkách.

Šlapalo to na výbornou, i když úvodní Things Have Changed a She Belongs To Me mohly působit jako spíše zahřívací. Obzvláště se vydařila Lovesick, ale třeba i Beyond Here Lies Nothing, Spirit On the Water a balady. A v přídavku téměř tradičně nemohla chybět All Along the Watchtower.

Devátý Dylanův koncert v České republice potvrdil jeho postavení umělce, který se stále ještě chce posouvat dál.