Jaroslav Wykrent: Vážím si slova daleko víc než kdysi

Trochu ano. Navíc mám špatné svědomí, protože ta deska nemá žádnou koncepci. Vždycky jsem se snažil, aby album mělo nějakou jednotící linku, ale tohle, které se bude jmenovat Už to prostě není ono, ji nemá.

Naopak to bude pelmel, textově mozaika mého intelektuálního vývoje, až se bojím, aby to nedopadlo, jako když pejsek a kočička pekli dort. Věřím ale, že si na albu každý najde své.

Půjde od bluesových náznaků přes folkové věci, vzpomínku na bigbít až po rock. Nikdy jsem neřešil kabát, vždycky to byla písnička, která vyjadřovala, co si myslím. Všechno to jsou věci – s výjimkou Písně pro mou lady, které nikdy nevyšly. Nejstarší a nejnovější přitom dělí více než čtyřicet let, naivní vyznání Škola lásky zpíval v šedesátých letech Pavel Novák a Blahobytný song je teprve tři měsíce starý.

Už nemám ambice, abych se někomu podepisoval na ruku, na nohu nebo na nějaký jiný orgán, a když Ivan Němeček z In Blue začal s deskou, povídám mu, že v dnešní době je vydávat CD blbost. Nicméně jsem došel k názoru, že si udělám pomníček.

Kdybych vám měl vyjmenovat, o kolik kamarádů jsem přišel, když jsem se po mrtvici léčil. První mě na jednotce intenzivní péče navštívil Pavel Novák, když jsem přišel do lázní, první mi zavolal Karel Černoch a pak se mi ozval Karel Zich. Během rehabilitace mě párkrát navštívil Jirka Urbánek – a ti všichni už jsou mrtví.

Dnes si vážím slova daleko víc než kdysi a díky tomu, že mám kolem sebe partu výborných muzikantů, mám opět radost z muziky. Pořád chci publiku zvedat laťku. Při vší úctě k Ondřeji Sekorovi, kdybychom celý život považovali za vrchol literatury Ferdu Mravence, tak se nikam nedostaneme. Člověk se musí vyvíjet, a to na té desce bude.

Nostalgie je sice takříkajíc sviňa, ale já na ní nikdy stavět nechtěl a nechci. Chápu, že lidé mají rádi některé mé šlágry, a jistě jim je poskytnu, ale kdybych měl žít jenom z Ágnes, tak bych se musel za nějaký ten pátek nutně zbláznit. Na muzice je skvělé jít pořád dál – a také dělat vlastní věci, protože jinak se okrádáte o jeden důležitý rozměr, a to je ten, že něco vymyslíte, předložíte to publiku a máte pocit, že to bude bomba. A ono nic a vy řešíte, kde se stala chyba.

Když se vám stane něco takového, první je šok a pak spousta času, kdy můžete přemýšlet sám o sobě. Tedy pokud vám to ještě myslí. A najednou pochopíte, že jste žil, jako byste měl být nesmrtelný. Takže změníte systém života, jenže v tom okamžiku se vám odhalí vaše okolí. Objeví se lidé, kteří jsou fantastičtí, ale narazíte i na ty, z nichž vám spadne čelist.

Pamatuji si, že mi přišel dopis a z obálky vypadla smrtka s kosou a na ní nápis Nás tak jednoduše nedostanou. Jako stojánek na noční stolek mi ji udělal kamarád Jan Antonín Pacák. Když jsem to uviděl, začal jsem brečet a smát se zároveň. Říkal jsem si, že se z toho musím dostat, abych ho mohl pořádně nakopnout. Ale kdyby mi tehdy někdo řekl, že olympického Jeňýka přežiju, řekl bych mu, že se zbláznil.

Hodně mi pomohla Marie Rottrová tím, že mě už v roce 2000 vytáhla na své vánoční koncerty. Nechtěl jsem, nedokázal jsem jí zaručit, že to vydržím, že budu schopný mluvit… Riskla to, i když byla nervózní. Zvládl jsem to, a jakmile koncert skončil, odbelhal jsem se z jeviště a rozbrečel se jako malý kluk.

Ale najednou jsem zjistil, že něco můžu. A to je ta první šprycle na žebříku, po kterém musíte lézt výš. Někdy spadnete a rozbijete si hubu, něco se nepovede, ale ten první krok je zásadní.

To vám nepovím, asi to tak matka příroda chtěla. Výhoda byla, že jsem psal melodie i texty zároveň. Karel Plíhal říkával, že jsem jeden z mála chlapů, který dovede napsat text pro ženskou. Marie je chytrá a umí zpívat, a to je docela vzácné. Je náročná a ví, o čem zpívá, což je důležité.

Mám rád poslední věci, které dělám s kapelou In Blue, například ústřední písničku nové desky Už to prostě není ono. V tom je celý můj penzistický život, až si ji pustíte u flašky vína, pochopíte. Na jedné straně je to legrace, ale najednou zjistíte, že se vám svírá žaludek. A tu hořkosladkost mám rád.

Stejně jako v tomhle textu: Už se tak nehrnu do tance, už mám jen reklamy ve schránce, na stěně kalendář z předloni říká všem, že mě čas nehoní. Pod okny nikdo mi nepíská, po sexu už se mi nestýská, moudrosti nesypu z rukávu, bojím se postavit na váhu. Už to prostě není ono, milá Yoko…