Jak a kdy do vašeho života vstoupila Jiřina Jirásková?

Bylo to v roce 1993, a to skrze roli Elizabeth Anny Marie hraběnky z Landsdorfu a ze Scheinbergu ve filmu Zámek v Čechách. Mně bylo tehdy osmnáct let a byla jsem vážně nemocná. Rodové heslo hraběnky Nunquam abscedere (Nikdy neustupovat) bylo pro mě velkým povzbuzením, abych se i já nevzdávala a šla si za svými sny.

Napsala jsem Jiřině Jiráskové dopis plný obdivu nad jejím hereckým výkonem. Velice mile mi odpověděla, začaly jsme si psát. V tu dobu jsem o jejím herectví i životních osudech mnoho nevěděla, tak jsem začala hledat informace - a vydrželo mi to dvacet let. Pochopitelně jsem tedy za tu dobu nashromáždila velmi mnoho materiálů.

Proto jste se rozhodla napsat o ní knihu?

Dostávala jsem se postupně k Jiřině Jiráskové stále blíž a blíž, získala jsem její důvěru nejen v osobní, ale v profesní sféře, stala jsem se její asistentkou jako ředitelky Divadla na Vinohradech. A ona sama si mě vybrala i jako autorku. Poskytla mi množství unikátních materiálů, dosud nezveřejněné fotografie, soukromou korespondenci, filozofické traktáty, které si psali se Zdeňkem Podskalským. Proto tu knihu vnímám i jako završení svého vztahu k Jiřině Jiráskové, kruh našeho přátelství se tím uzavírá.

Čím vás Jiřina Jirásková v životě nejvíc ovlivnila?

Nejprve mě pochopitelně zasáhla její elegance, ženskost, rozhled, vtip. Když jsem ji poznala blíž, musela jsem některé své představy o ní trochu zkorigovat, nicméně síla její osobnosti i její dopad na mě byly nesporné. Kdykoli se zmínila o něčem, co mi nic neříkalo, dohledala jsem si potřebné informace, tak jsem se třeba dostala ke Kierkegaardovi, o němž jsme si i po letech rády povídaly. Otevřela mi mnoho zajímavých světů, ukázala mi, že je lepší dívat se vše s nadhledem a osvobozující ironií.

Nejvýrazněji mě ale ovlivnila svým neustálým kladením otázek. Dřív jsem dychtila po odpovědích, díky ní jsem ale začala mít ráda i otázky, které mi nabízely víc informací než strohé a jednoznačné odpovědi. Jedna z jejích otázek: „Víš, jaká jsi?“ zásadně určila můj život. Tvrdila, že je pro člověka stěžejní poznat sám sebe, určit si své silné stránky, stanovit si cíle a naplňovat je, bezcílnost pro ni byla nectností. Její vliv na mne přetrvává i po Jiřinčině smrti. A vlastně i cesta k vydání její monografie, všechny nové zkušenosti a znalosti s tím spojené mě obohacují.

Vaše kniha není „vědeckou“ monografií, velký prostor k vyjádření svých názorů v ní dostává sama Jiřina Jirásková…

Vzhledem k tomu, že jsem vystudovala divadelní vědu, tak se forma vědecké práce nabízí, ale v případě Jiřiny Jiráskové je to jiné. Ať už jsem se při psaní dotýkala jakékoli pasáže z jejího života či herecké tvorby, okamžitě mi do toho sama v duchu vstupovala. Řadu témat jsme spolu detailně probíraly, přišlo mi tedy přirozené, že je zařadím do knihy.

Pokud si někdo koupí monografii o Jiřině Jiráskové, jistě očekává, že na její osobnost bude položen hlavní akcent. Proto se ke všemu vyjadřuje v knize především ona sama, svůj podíl a vklad vidím v doplnění, rámcování a teatrologickém zhodnocení jejího přínosu českému divadlu. Bez autentického projevu Jiřiny Jiráskové by má kniha byla neúplná.

O vydání knihy mělo zájem jedno pražské nakladatelství. Proč k vydání nedošlo?

Odevzdala jsem rukopis a domluvili jsme se, že kniha vyjde loni před Vánocemi. Tím ovšem jejich zájem skončil. Nakonec jsem s úžasem zjistila, že místo toho vydali dehonestující spisek paní, která se o Jiřinku chvíli starala. Za těchto okolností jsem u nich už svou knihu vydat nemohla. Tři spisky, které po smrti Jiřiny Jiráskové vyšly, na jejím jméně spíš parazitují. Postrádají takt, co neví, to si vymyslí, zveličují negativní stránky, zneužívají toho, že se už Jiřina Jirásková nepravdám a urážkám nemůže bránit.

Proč jste se poté rozhodla zvolit k vydání knihy formu crowdfundingové kampaně?

Po své trpké zkušenosti jsem ztratila důvěru v nakladatelství, nechtěla jsem znovu dát svůj rukopis, za nímž je tolik let mého života i práce, někomu napospas bez možnosti jakkoli ovlivnit jeho realizaci. Rozhodla jsem se, že i tu poslední fázi vedoucí ke vzniku knihy si sama ohlídám. A jako jediná možnost se mi jevil právě systém, kdy si lidé „předplatí“ daný produkt, navíc v dnešní době už docela běžný.

Za první velkou crowdfundingovou kampaň by se dala označit sbírka na Národní divadlo. Tehdy se to povedlo. Pevně věřím, že se najde dost předplatitelů i pro vznik knihy o Jiřině Jiráskové. Crowdfunding navíc nabízí i důležitou zpětnou vazbu, kdy lidé nejenže předem zaplatí za chystanou knihu, ale mnohdy vyjádří i svůj názor a podporu mému úsilí, věnují mi svůj čas a důvěru. To je pro mne velice cenné.