Článek
Proč jste přijala nabídku stát se patronkou festivalu?
Přijala jsem ji ráda, protože je to pro mě jednak čest, že mi organizátoři tuto funkci nabídli, jednak si myslím, že k festivalu smíchu tak trochu patřím.
V Novém Městě jste v minulosti obdržela řadu cen včetně té za přínos české komedii. Která vás potěšila nejvíc?
Upřímně řečeno nejradši mám ocenění od diváků. A nemusí ani hlasovat, stačí, když mě potkají na ulici a řeknou, že se jim něco líbilo, že se zasmáli. To je pro mě největší odměna.
Jaký máte názor na současnou českou komedii?
To je téma na disertační práci. Ale když mám krátce odpovědět, tak za největší problém považuji, že humor zhrubl. To není dobře, humor má být takový, aby tím sprosťákem byl de facto divák, protože si to domyslí. Ale když se mu to přímo vulgárně podává, tak se stává, že ten vnímavý ucukne, nechce to tak. To je můj názor, a i když nejsem žádný teoretik, myslím, že jsem za svůj život viděla a hrála v tolika komediích, že určitá zkušenost a zobecnění v něm je. S Vladimírem Dvořákem jsme v Televarieté nikdy neřekli vulgární slovo, a ten pořad přesto dodnes žije.
Hrála jste s nejlepšími českými komediálními herci, kteří už nás opustili. S Vladimírem Menšíkem, Jiřím Sovákem, Janem Libíčkem, Vlastimilem Brodským, Jiřinou Jiráskovou. Jak je na tom podle vás současné komediální herectví?
Na to odpověď nemám. Vždycky totiž záleží na scénáři, to je základ. Pokud není dobrý, ani sebelepší herec z něj humor nevykřeše. Situaci ano, ale slovní humor ne, a právě ten tady chybí. Je to k vzteku a myslím, že je to způsobeno stále stoupající rychlostí práce. Scénář potřebuje svůj čas, potřebuje oponenta, musí se o něm mluvit.
Jak jste se s Vladimírem Dvořákem na Televarieté připravovali?
To byla také role. Každý díl jsme tři týdny zkoušeli, cizelovali ho. Kdyby mě někdo o půlnoci probudil, řekla bych všechny své i jeho repliky, a on stejně tak. I když pro něj to bylo maličko snazší, protože byl autor. Na jevišti to pak působilo jako lehká improvizace, která ale měla daný scénář a v něm kvality, o které jsme se mohli v každé situaci opřít. Dvořákovo motto totiž bylo: Musíme prací vymazat práci. A v tom je ten pes podle mého názoru zakopán.