Jedním z nich je zpěv Petra Harazina. Má příjemnou barvu, je pevný a silný. Ve výškách sice působí dojmem, že hranici dobré intonace každou chvíli překročí, nicméně právě to mu dává potřebnou rockovou provokaci i drajv. Chvályhodná je jeho pečlivá výslovnost.

Nebe ve svých písničkách povětšinou směřuje od vyklidněné polohy ke gradaci. Pilířem na té cestě jsou dravě vystavěné refrény, navíc s melodickými postupy, které mají šanci v českém mainstreamu uspět. Charakteristické jsou i nenápadně vkusné a funkční klávesové linky Tomase Kulurise a spolehlivé vokály, vždy přítomné tam, kde je třeba gradaci nenápadně pomoci (Vteřina, Padáky).

Pečlivě zvolená slova v textech

Přestože mají Nebe v písních povětšinou melodické linky zřetelné, objevují se i skladby, v nichž jsou vlažné a vyhlížejí nejistě.

Příkladem budiž sloka v písni V jámě lvové. Než se písnička dostane k výraznému refrénu, je to skoro nekonečné. Nepřesvědčivé pasáže jsou i ve skladbách Pandořina skříňka, Vím, že tam jsi či Meziměsto. Jinými slovy, album je lepší ve své první polovině. Závěrečná písnička Opuštění je ale finále, jak se patří. Má v sobě cosi noblesního, je podána s melancholií, která neuráží.

Harazin píše velmi dobré texty. Pečlivě v nich volí slova, umí v pravou chvíli sáhnout po nějakém výrazném, to když atmosféra trochu vadne, a ctí přízvuky.

Jestliže měla Nebi věčně vyčítaná spolupráce s Richardem Krajčem na prvním albu dát české hudební scéně svěží písničky, byla ku prospěchu věci a basta. A pokud Krajčo jenom projevil dobrý vkus a svou přítomností na Nebe „ukázal“, zaplať pánbůh za to.

Nebe: Než se rozední
Universal Music, 36:53

Celkové hodnocení: 70 %