Čtenáře, kteří znají vašeho Robina, Robina Druhého, Malinkatého kreténa i další knihy určitě nepřekvapí, že autobiografická kniha o vašem putování po Švýcarsku a Francii, je navzdory názvu Dvě dámy v tísni humoristická. Nicméně: opravdu vnímáte svět jen jako rozvernou komedii?

Do jisté míry ano. V průběhu života nás sice potkávají i hluboce zraňující události, jimž s humorem čelit nelze, ale převážně jsou to spíš malichernosti, na něž lidé reagují zatrpklým mrzoutstvím a zlobnou ukřivděností. K těmto lidem určitě nepatřím, na malicherných nesnázích se mi vybavují především jejich komické rysy. A podobně laděnými lidmi se i obklopuji, což mi život zpříjemňuje.

Zažila jste někdy dovolenou plnou nepříjemností a přesto zábavnou i s mužem?

To tedy nikdy. A že to často byly dovolené i do končin mnohem vzdálenějších a trasy rozsáhlejší než ty, jimiž jsme putovaly s kamarádkou Alenou.

S mužem na cestách vás totiž nikdy nemůže potkat nic, co by jeho zaskočilo. Trasu má bedlivě prostudovanou dávno předtím, než vyjedete, mapa je jeho přítelkyně (já si otevřu cestovní kancelář s názvem mapa - můj úhlavní nepřítel), je průběžně orietován v prostoru a čase.

Že byste ve dvě hodiny po půlnoci nemohli nalézt váš hotel v Lausanne anebo že byste jeli od Ženevského jezera do Davosu přes Milán a Monzu....taková úchvatná dobrodružství můžete rovnou pustit z hlavy.

Co byste s odstupem času označila na této cestě za nejkrásnější?

Skutečnost, že jsme ji přežily. Navzdory například letním pneumatikám, když jsme zdolávaly vysoko položené průsmyky sněhu a ledu. Do Švýcarska jsme totiž vyjížděly koncem května a nenapadlo nás, že by nás kola mohla zavézt do vánic a náledí. Kromě toho jsme netušily, že máme na autě letní obutí. Vědět to, tak zejména na úzkých serpentinách - po boku strmé srázy, pod koly ledové jazyky - strachem bychom byly zemřely.

Takže to nebyla pořád jen legrace?

Legrace je to ve vzpomínkách, když už víte, že všechno dobře dopadlo. Ale ani v průběhu cesty nás četná příkoří nedeprimovala. Obě máme dar z nesnází se rychle otřepat.

Kromě psaní knih a cestování se hodně věnujete i všeobecně prospěšné společnosti Robin Zdeny Frýbové, kterou jste před deseti lety založila ve prospěch zvířat v tísni. Jak se dnes Robinovi daří?

Je neuvěřitelné, že i dnes, kdy lidé právem pokládají kdejakou organizaci za podvodnou, mám stabilní okruh dárců, většinou mých čtenářů, kteří nám přispívají tak, že už jsme pro zvířata rozdali milióny korun. Přičítám to i tomu, že naši dárci se mohou kdykoliv přesvědčit, jak hospodaříme: za celé ty roky neodešla jediná koruna z našich příjmů na režii, ale vše jen na přímou pomoc zvířatům.

Režii hradím já a moji přátelé. Vycházím ze zásady, že když někdo založí charitativní organizaci, měl by být situovaný a mravný tak, aby si z jejích příjmů neodčerpával peníze na pracovní cesty, telefony a administrativu.