Článek
Ještě před rokem a půl ses pohyboval na rockové scéně, zatímco dnes je tvým královstvím oblast popu pro teenagery. Je v tom z tvého pohledu velký rozdíl?
Ani ne, protože stále vystupuju ve stejných klubech, jenom pro trochu jiné publikum. Změnu pociťuju snad jen v tom, že mi dnes do šatny dají více chlebíčků a přidají i nějaký džus.
Zastesklo se ti někdy po rockových koncertech?
S The Colorblinds, což je má bývalá rocková kapela, to bylo především o živém hraní. I nahrávky, které jsme pořídili, byly spíš živé, takže se nedalo moc mluvit o studiové práci. Nyní jsme s producentem Arminem Effenbergerem poctivě připravili a natočili mé první studiové album. Na koncertech ho budu prezentovat za doprovodu kapely, a protože nechceme používat samply a playbacky, bude znít velmi syrově. Zážitek z vystupování tedy budu mít stejný jako s The Colorblinds, takže se mi vlastně nestýská.
Jaká je deska Parfém?
Když jsme ji začali připravovat, udělali jsme si s Arminem jasnou představu o tom, čeho chceme dosáhnout a pro koho nahráváme. Otázka byla, jakým způsobem toho docílíme. Rozhodli jsme se na tom pořádně makat, na písničkách jsme pracovali spolu, a pokud jde o řemeslnou stránku, nahrávání jsme neošidili. Je mi sedmnáct let a má deska bude logicky oslovovat lidi, kterým je zhruba stejně. Snažil jsem se, aby byla uvěřitelná. Byl by nesmysl, abych nahrával album s ambicí oslovit posluchače, kterým je – dejme tomu – přes třicet. To by ani nebylo možné. Album Parfém je také dost osobní, definuje jednu mou životní fázi. Těším se, až se mi za deset let, kdy si ho poslechnu, začnou vybavovat pocity a zážitky, které na něm jsou.
Můžeš fázi tvého života, která je na desce zachycena, ohraničit?
Posledních pět let. Puberta.
Jinými slovy velmi úspěšné období…
Asi narážíš na to, že se mi ve věcech, které dělám, docela daří. To je ale jenom jedna část mé osobnosti. Stejně jako všichni lidé i já jsem prožil věci, které mě zlomily a trápily. Deska je přesto velmi optimistická. Řekli jsme si, že nechceme lidem dávat něco, co by je mělo trápit nebo rozesmutnět. Všichni máme dost starostí, a většinou toužíme po tom, aby nás písnička, kterou jsme se rozhodli poslouchat, udělala šťastnými. O to mi šlo. V písničkách je tu a tam nějaké postesknutí, ve finále to ale vždycky dopadne dobře. To mám rád.
Na desce je coververze skladby Šrouby do hlavy skupiny Lucie. Je osobitě pojatá. Proč ses pro ni rozhodl?
Skupinu Lucie mám strašně rád. S Arminem jsme si řekli, že když už jsme se rozhodli pro coververzi, uděláme ji po svém. Vzali jsme tedy skvělou písničku a dali jí zásadně jinou podobu. Pevně věřím, že nikoho neurazí. Jsem totiž přesvědčen, že v hudbě by se měly věci posouvat dál, ne zůstat zaseklé na jednom místě. A tak jsem jednou odešel ze studia s tím, že Armin s tou písničkou něco vymyslí, a druhý den jsem se vrátil a on mi pustil verzi, při jejímž poslechu mi spadla brada. Bylo to hotové za den.
Očekával bych spíše, že na desce bude coververze písničky Sluneční hrob, kterou zpíváš na koncertech a jejíž původní verzi nazpíval v sedmdesátých letech tvůj otec Vladimír Mišík. Proč chybí?
Zatím jsme pro ni nenašli správný tvar, protože naším cílem není nahrát coververzi podobnou originálu. Myslím si ale, že se ke Slunečnímu hrobu jednou dostaneme a vydáme ho třeba jako bonus.
V hudební branži se říká, že se chceš přestěhovat do Ameriky. Je to tak?
Nebudu lhát a řeknu, že přesun plánuju. Aktuální to ale bude až po odehrání dostatečného počtu koncertů k desce. Nechci zahodit svou kariéru v České republice. Mám teď ale šanci i chuť uspět v zahraničí a snažím se toho využít. Mělo by to být tak, že budu žít v Americe i Čechách, vždy nějaký čas.
Nastane tvůj přesun do Ameriky ještě letos?
Necháme se překvapit, nerad něco předjímám.