Režisér Miroslav Krobot: Divadlo je magie, kterou jsem dodnes nepochopil

„Prostě jsem se nechtěl zavázat k šéfování na další čtyři léta. Zvážil jsem si sobecky, co mě tu ještě čeká a co bych chtěl dělat já sám. A rozhodnutí bylo jednoznačné. Není to ale úplný odchod, zůstávám tady, budu hrát. Jsem stále členem Dejvického divadla, jen jsem se chytře zbavil odpovědnosti,“ žertuje.

O tom, jak do malého neznámého divadla na okraji Prahy odešel kmenový režisér Národního divadla, tehdy čtyřiačtyřicetiletý Miroslav Krobot, a vzal si s sebou ročník herců, které učil na DAMU, bylo napsáno dost.

A dost bylo napsáno i o tom, jak na ně zprvu chodilo třicet čtyřicet diváků, zatímco dnes se lístky Dejvic nedají sehnat na půl roku dopředu. Z Dejvického divadla během let stal fenomén, který i díky nedávnému televiznímu sitkomu Čtvrtá hvězda oslovuje stále více diváků.

„Když jsme tu začínali, věděl jsem, že to bude běh na delší trať, protože jsem odcházel z DAMU s celým ročníkem. Počítal jsem s tím, že pokud to má k něčemu být, bude docházet k obměnám souboru, ty lidi jsem dobře znal a věděl jsem, že někteří směřují jinam než já,“ podotýká režisér.

„Trvalo pět let, než se soubor stabilizoval. Zpětně to vypadá jako procházka růžovým sadem, ale bylo to i trpké. Vědomě jsme na začátku stříleli i od boku, abychom věděli, kde nám to půjde dobře a kde méně. Mohli jsme si to tak dovolit, chodilo na nás pár desítek diváků. Nějakou dobu to pořád nebylo ono, ale zas to bylo dobré v tom, že bylo stále co zlepšovat a kam směřovat,“ vzpomíná na začátky v Dejvicích.

Cesta do nich byla poměrně klikatá, režisérovy odchody však byly vždy stejně klidné, jako je ten nynější. Ten první profesní se odehrál v roce 1979, kdy čerstvý absolvent brněnské JAMU nastoupil do Městského divadla v Chebu.

„Vůbec jsem nevěděl, co mě čeká,“ přiznává. „Ale bylo to podnětné období, vznikala nová divadla, bylo to zkrátka živé prostředí. Měl jsem různé nabídky, ale já šel do Chebu zejména proto, že tam tehdy působil režisér Jan Grossman. A taky kvůli tomu, že tam vzali do angažmá i mou ženu.“

V té době už byl totiž ženatý se spolužačkou z ročníku Hanou Doulovou, se kterou má tři děti a žije s ní dosud. Nejstarší Lenka, taky herečka, se narodila právě v Chebu.

„Šel jsem tehdy do neznáma, bez jakýchkoli očekávání. Začal jsem pěkně od píky. Jako první jsem režíroval pohádku o vlku a kůzlátkách,“ přibližuje režisér své začátky. V Chebu vydržel čtyři roky a byla to pro něj cenná zkušenost. „Zjistil jsem, že později jak Národní, tak i Dejvické divadlo poměřuju s Chebem a je v tom jistá pokora.“ Tam se naučil, že režisér má být vděčný za diváky. Výtečné představení, které by jinde kritika opěvovala, totiž v Chebu mělo jen pár repríz. „Třeba skvělý Grossmanův Višňový sad se tam hrál jedenáctkrát. Někdy to bylo na hranici marnosti.“ Podobným pocitům však nepropadal.

„Režíroval jsem tři inscenace ročně a dcera Lenka byla malá. Rodina a práce mě tak zaměstnávaly, že na podobné pocity nezbyl čas.“ Navíc se mohl dívat při práci pod ruku režiséru Grossmanovi, za což je dodnes vděčný. Proto když přišla nabídka z Hradce Králové odejít tam spolu s Grossmanem, neváhal.

„Éra klubových divadel byla v plném proudu a i tady vznikalo Studio Beseda. Hrálo se v netradičních prostorách a vzpomínám si, že se první inscenace odehrávaly ještě mezi míchačkami a hromadami písku. Ale bylo to spontánní a všechny nás to opravdu bavilo. Díky společenským poměrům bylo dost o čem hrát.“

Normalizace tehdy vrcholila, a tak o zákazy nebyla nouze. „Vzpomínám si, jak jsem měl v jedné hře postavu pedanta, který vše kontroloval a na každé ruce měl jedny hodinky. Vůbec by mě nenapadlo, že si to někdo může vyložit jako narážku, přesto se tak stalo a hra byla záhy stažena.“

Po čtyřech letech v Hradci Králové přišla krátká odbočka v podobě hostování v Činoherním klubu v Ústí nad Labem. „Jeho tehdejší šéf Ivan Rajmont byl tenkrát v kriminále,“ vysvětluje lakonicky Miroslav Krobot.

A pak už zamířil do Prahy. „To byla divadelní meta, na tom se nic nezměnilo,“ říká. Tehdejší Realistické divadlo zrovna procházelo postupnými změnami a z původně lidového divadla se více orientovalo k experimentální poloze. Tam se také setkal s Ivanem Trojanem, kterému nabídl roli Parsifala v inscenaci Merlin.

„Trojan mě zaujal už v absolventském představení na DAMU,“ říká režisér. Jejich spolupráce v dejvickém souboru, trvající dodnes, však nastala až o několik let později. V roce 1990, v době porevolučních změn, dostal Krobot nabídku do Národního divadla a Realistické opustil.

„Konzervativním scénám jsem se sice zatím bránil, ale rok po revoluci bylo všechno jinak. Ivan Rajmont se stal šéfem činohry, byl tam režisér Macháček, herci jako Jan Kačer a další. Všichni jsme si od toho hodně slibovali a chtěli dělat všechno jinak, lépe, zajímavěji. Věřili jsme, že to konečně bude, jak to má být, ale pak se zjistilo, že to každý vidí jinak. Což je v tak velkém organismu přirozená věc,“ ohlíží se za svým působením na první české scéně.

„Byl to takový zvláštní pat. Zůstala tam někde viset ta obrozenecká představa Národního divadla, do kterého se chodí jako do kapličky nebo muzea. A přitom to má být národní divadlo, tedy divadlo pro národ.“

Tuhle patovou situaci vyřešil svým odchodem do zapadlých Dejvic. Zlom pro nový soubor znamenaly inscenace Revizora a později Oblomova. „Toho hrajeme už přes deset let, měl již 200 repríz. Tehdy divadelní veřejnost zaregistrovala, že by to tu v Dejvicích mohlo k něčemu být.“

Návštěva představení v Dejvicích je vždy emotivním zážitkem. „Jenže emoce jsou jako šlehačka na dortu. Inscenace musí být geometricky přesně připravena,“ přibližuje režisér, jak se tu pracuje.

„Jistě, jsou herci, kteří hrají tak intuitivně, že ani nevědí, odkud to berou. To je ale případ od případu jiné. Celkově je to taková zvláštní divadelní magie, kterou jsem dodnes nepochopil.“ Co však pochopil, je, že by si herci v jednom divadelním souboru měli porozumět i jako lidé. „Důležitý je společný smysl pro humor a pocit osobní blízkosti. Fakt, že se smějeme stejným věcem, dělá mnoho.“

To, že si se souborem porozuměl i slovenský režisér Michal Vajdička, který tu hostoval při režii inscenace Ucpanej systém, považuje Miroslav Krobot za šťastnou okolnost. „Když jsem napsal členům souboru, že odcházím, jednoznačně pak vyplynulo, že uměleckým šéfem bude on.“

Filmová režie, kterou si Krobot vyzkoušel poprvé letos, ho okouzlila. Režírovat film je oproti divadelní režii delší proces, přesto ho láká usednout na plac znovu. „Debut je přece jen debut. Mě by zajímalo, kam až mohu ve filmu zajít, kde jsou ty hranice a co si mohu dovolit.“

Film podle scénáře, který napsal se svým spolužákem z gymnázia Lubomírem Smékalem, bude uveden poprvé na letošním karlovarském festivalu. Jmenuje se Díra u Hanušovic a natáčel se v Jeseníkách, odkud režisér pochází. „Vesnice mě zajímá, protože já sám se pořád za vesničana považuju. Od dob, kdy jsem tam vyrůstal, se zase tolik nezměnilo. Problémy se možná trochu vyostřily, protože dřív byli všichni pěkně zašití v jistotě JZD, ale některé věci se nemění. Vztahy mezi muži a ženami, násilí, smrt, to vše je stejné a podobné jako ve městě. Jen na vesnici je to čistší, protože je to viditelnější a přiznané. A to je mi blízké.“

Zimu stráví Miroslav Krobot ve Finsku, odkud se bude vracet do svých rolí v dejvických inscenacích. Režírovat tam bude hru podle scénáře finského režiséra a scenáristy Akiho Kaurismäkiho Najal jsem si vraha. Hru téhož autora s názvem Muž bez minulosti má na repertoáru i Dejvické divadlo a hostovalo s ní před dvěma lety ve Finsku.

„Nebyl jsem si jistý úspěchem, naopak. Během představení se ozývalo občas jen takové ha ha, to bylo všechno. Druhý den jsme se ale dočetli v novinách, že Češi rozparádili finské publikum. Takže si myslím, že moje úspornost a ta finská spolu vyjdou naprosto bez problémů.“