Býváte často označován za karikaturistu, ale prý to neslyšíte rád.

Karikatura je opravdu jiný obor, než jakým se zabývám. Považuji se za kreslíře, přestože jsem autodidakt, a věnuji se kresleným esejům. Aspoň jim tak v Německu říkají. Tvrdím všem, že je píšu a jsou určeny ke čtení. Snažím se čtenářům novin nabídnout inteligentní kritické komentáře, humor a doufám, že se mi to i daří. Alespoň německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung za více než pětačtyřicet let mé životní dráhy uveřejnil už 9300 mých kreseb. Když odečtu víkendy, tak je to každý den jedna.

Měl jste někdy potíže se svými kresbami?

Nikdy nekreslím na objednávku. Kreslím si, co chci, a vydavatelé a redaktoři si vyberou, co chtějí. V tom je naše vzájemná svoboda i odpovědnost. Mám přátelský i kritický vztah k řadě politiků a oni respektují můj názor, i když se jim třeba nemusí líbit.

Nekreslím karikatury jejich tváří, ale jejich konání ve vztazích k okolí, takže v mých kresbách se spíš přistihnou v údivu sami nad sebou. Soudem mi nikdo nikdy nevyhrožoval, ani náznakem. Spíš občas ode mě někdo kresbu vyloudí. Spolkový prezident Horst Köhler mě vyznamenal německým Rytířským křížem a prezident Václav Klaus medailí Za zásluhy. Ale ti nic neloudili. Němečtí prezidenti běžně zvou karikaturisty do Berlína na večeři. I s manželkami. Po večeři nám nabízejí doutníky.

Stát se kreslířem takových novin, jako jsou Süddeutsche Zeitung a Frankfurter Allgemeine Zeitung, asi není jednoduché. Jak jste začínal?

Po srpnové okupaci Československa v roce 1968 jsem měl být jako spolupracovník Literárních novin zatčen, takže jsem v devětadvaceti odjel s manželkou a čtyřletou dcerou do Mnichova. Takřka přes noc mi nakladatelství dtv vydalo knihu Pražský deník s politickými kresbami z pražského jara a přepadení země bratrskými vojsky. Mělo to úspěch. To byl začátek mého raketového startu, ačkoli jsem pro německé, italské, francouzské a anglické listy pracoval už pár let předtím. V Mánesu vystavuju kolážové ukázky i z prvních stran Neue Zürcher Zeitung, La Stampy, Le Figara, Timesů – a především z Literárek let sedmdesátých.

Zkoušel jsem prorazit i v USA, a ne zcela bez úspěchu, ale neexistoval internet a pošta nějakou dobu trvala. Chyběla mi také angličtina, takže jsme zůstali v Německu.

Liší se nějak humor, který vytváříte pro Němce a pro Čechy?

Liší i neliší. Nerozlišuji to. Němci jsou trochu jiní, ale i mezi nimi jsou rozdíly. Bavoři se odlišují od Sasů, jiní jsou zase Berlíňáci a tak dále. Někteří tvrdí, že Němci nemají vůbec humor, to platí i neplatí. Někteří milují a rozumí českým filmům a žádný nevynechají, jiní zase ne. Můj humor berou všichni jako zvláštní exotické koření.

Přišel jsem do Německa jako cizinec, a to je obrovská výhoda v branži. Vidíte místní zlozvyky rychleji než ti domácí, pokud jsou vůbec schopni je zahlédnout. Všechno pozorujete důsledněji do hloubky, a když jim to předvedete, začnou si vás cenit. Jako kdyby Francouz nebo Angličan kreslil okolí pražských popelnic, chodníky ve Vršovicích nebo lesy parkovacích značek na ulicích pro tělesně postižené a to, jak do jejich aut nastupují ohební a zdraví řidiči. Většina dobrých karikaturistů přišla do zemí svého působiště z ciziny.

Noviny se v době internetu rychle mění. Pociťujete to i vy ve své profesi kreslíře?

Rozhodně. Největší konkurencí kreslířů je čtenářské pohodlí, povrchnost a také novinářská fotografie. Ale jen dobrá. Výrazně se zlepšila, je akční, výstižná, nemusíte přemýšlet. A je barevná. Prostě vypoví a je autentická. Lidé si zvykli na nová media, požadují spíš fotky než kresby. Mé kreslené eseje, určené k úsměvu pod vousy, si dnes mohou dovolit jen velké noviny, řekl bych spíše intelektuální, liberální a konzervativní orientace.

I tam však cítím změny. Někteří už po mně chtějí, aby kresby byly barevné. Nebudu je ale přece vybarvovat. Do mé poetiky by prostě nepatřily.

Obrazy, které vystavujete v Mánesu, v sobě mají dětskou hravost a spontánnost. Jsou odreagováním od kreseb?

Práce pro mě byla a je vášní, vůbec neumím odpočívat. A když jsem unaven z kreseb, jdu psát a od psaní odpočívám malbou. Nebo se věnuji hračkám, které přes čtyřicet let systematicky sbírám. Malba mě posunuje do dětských let, na ostatní zapomínám. Nechával jsem si ji jen pro sebe, ale objevili se zájemci a sběratelé a přinesli mi peníze na hračky.

Výstavy v Mánesu si moc cením. Chtěl jsem se coby rodák doma v Praze připomenout, ale už mě znají jen ti, kterým je nad pětašedesát let plus x. Takže doufám, že mě ti mladší objeví a že je třeba i překvapím.