Článek
Režisér Daniel Špinar se ve své inscenaci na jevišti pražského Národního divadla pokusil z textu vydolovat jeho aktuálnost. Výsledek bude připadat pamětníkům Macháčkovy slavné inscenace možná příliš „moderní“, zatímco Špinarovým vrstevníkům i znalcům jeho poetiky spíš překvapivě tradiční. Špinar totiž dosti pietně respektuje text i čapkovskou poetiku féerie, jen se ji snaží dovést k čitelnému současnému sdělení. Výsledek je sympatický, inscenace má příjemný rozměr mírně přesahující dvě hodiny, ale není rozhodně bez problémů.
Obraz Motýlů jako znuděné „zlaté mládeže“ se nabízí, jenže její životní styl od dob Čapků hodně zdrsněl, takže upovídané přelétavé svádění a citové zmatky motýla Felixe (Filip Kaňkovský) působí zdlouhavě a postavy matně - s výjimkou dokonalé esence chtivého ženství, kterou předvedl v roli motýlice Iris Karel Dobrý.
Karel Dobrý ve své skvělé herecké kreaci motýlice Iris.
Chrobáčí touha hromadit nijak zvlášť proměnou kuličky v univerzální pěnový odpad ládovaný do plechového kolečka nezískala a scéna Chrobáků (Sabina Králová a Petr Motloch) vyznívá rovněž dost ploše. Inscenace nabývá spádu až s příchodem usměvavého Lumka (výborný Vladislav Beneš) a jeho obludně růžové, poživačné Larvičky (Jana Pidrmanová), majetnické kvočny Cvrčkové (Lucie Žáčková) a uštvaného, po scéně vlajícího Cvrčka (Igor Orozovič). Obraz světa, kde se vraždí „pro rodinu a budoucnost“ je tu skutečně zábavný i krutý, přestože nijak zvlášť nepřesahuje intence textu.
Působivá a v dnešním kontextu logická je i proměna vojáckých Mravenců v unifikované oběti firemního diktátu. Špinar dovedně přestrukturoval text bratří Čapků a repliky směřované k válečnému běsnění docela dobře fungují i v podobě teambulidingového drilu ústícího z hrané do skutečné agrese.
Za omylné lze naopak označit pojetí jepic jako členů sekty, cosi mezi moonisty a svědky Jehovovými, kteří za zpěvu povzbudivé písně „Věčný je život“ páchají jeden po druhém s úsměvem sebevraždu udušením. Tady se Špinar s obrazem jepičího lpění na životě rozchází nejpodstatněji a přitom jeho „náhradní“ poselství není čitelné. A nefunguje ani ve vztahu ke Kukle, která se po svém zrození k jepicím připojí, ale hyne jiným, v kontextu předchozího obrazu jepic nevysvětleným způsobem.
Největším problémem Špinarovy inscenace ale zůstává dvojice Kukla a Tulák. Slepý písničkář s kytarou, do něhož režisér Špinar stylizuje postavu Tuláka (Saša Rašilov), nemá vzhledem k dění na scéně patřičnou rezonanci a Tulák se z ústřední postavy ocitá takřka na okraji pozornosti, jeho komentáře nejsou pro publikum ani pro hmyzí svět nijak zvlášť podstatné a téma slepoty (ať již skutečné, či předstírané) zůstává nerozvedené do pointy.
Kukla, kterou Michal Kern buduje v obdivuhodné pohybové i hlasové stylizaci, je zase od počátku redukována do kašpárkovsky komické podoby, která likviduje v textu důležité téma naděje, gradované s každým dalším ohlášeným jejího zrození, a nakonec i tragiku jejího nevysloveného poselství. Jak dokazoval i ohlas premiérového publika, Kukla zůstala po celou dobu představení jen vděčným komickým prvkem. A to je vzhledem k potenciálu této postavy opravdu málo.
Pokus dynamizovat inscenaci živou hudbou zůstal rovněž kdesi na půli cesty mezi tradiční scénickou hudbou, podmalovávající atmosféru jednotlivých scén a skutečně apelativními songy, jež by mohly zasáhnout do vyznění inscenace i textu.
| Josef a Karel Čapkové: Ze života hmyzu |
|---|
| Režie a inscenační úprava: Daniel Špinar, texty písní: přebásnil Jan Tošovský, scéna: Henrich Boráros, kostýmy: Linda Boráros, hudba: Petr Wajsar, dramaturgie: Daria Ullrichová, choreografie: Irina Andreeva, světelný design: Martin Špetlík. Premiéra 5. června v Národním divadle Praha. |