RECENZE: Zakázané uvolnění. Mužský humor oživuje dámské trio

Asi by se hodila i pro televizní zpracování, což byl také původní záměr. Bůhví proč však nakonec skončila na filmovém plátně, pro které se hodí nesrovnatelně méně navzdory dotáčkám a připsání několika postav.

Nejde o to, že většina děje se odehrává v uzavřeném prostoru venkovské hokejové hospody. Vzpomeneme-li třeba jen na nedávnou skvělou Polanského filmovou adaptaci divadelní hry Bůh masakru, která prakticky neopustila obývák, a přesto jí nechybí filmová řeč, je přehledně jasné, že v tom pes zakopán není.

Jde o to, že Zakázané uvolnění postrádá text dostatečně silný na to, aby se mohl rozpřáhnout mimo stísněné prostředí klubové scény, kde jsou si herci a diváci hodně blízko. Tři mladé ženy – hospodská, unesená nevěsta a její únoskyně – vedou hovory, jež nemají hlubší podtexty ani obecnější sdělení takového kalibru, aby mohly zaujmout, neřku-li bavit filmové publikum. A divácký odstup, s nímž je třeba v kině počítat, hru téměř zabíjí.

Od prvotních jen drobných přestřelek se sice dámy v odkrývání svých citů, strachů a tajných zákoutí postupně dostanou dál, ale nikoliv k poutavému dramatu, ale jen k obyčejné ženské hysterii. Ta možná může pánům, kteří mají hysterky doma, leccos připomenout, ale pořád nepřekračuje hranici plácání v obrazném i faktickém slova smyslu a humor nepřekračuje slovní hříčky typu „já nedávám – já se vdávám“.

Petr Kolečko s Janem Hřebejkem potřebovali natáhnout divadelní hodinovku na metráž celovečerního filmu, a tak připsali do původního textu mužské postavy a režisér vyvedl děj z hospody též na svatební rej a na silnici. Tím ho ale nevyvedl z divadelní stylizace ani z mělčiny, na níž uvízl filmový scénář.

Mužské scény tudíž jakoby přicházely odjinud, přesto mají větší razanci a mnohem více vtipu než hlavní ženská linie. A ústřední zápletka – nedorozumění – je jednak ve filmové verzi průhledná až neslušně brzy a jednak působí plytce, naivně, o tom, že jí chybí originalita, ani nemluvě.

Herecky navzdory slušně odvedeným výkonům Jany Strykové, Zuzany Stavné a Hany Vagnerové (hrají dobře, ale divadelní zkušenost s postavami je přece jen příliš znát) film táhne a výrazně oživuje Ondřej Sokol. Jeho postava má jednak nejvtipnější text a dobrého nahrávače Igora Ozoroviče, jednak Sokol sám text ještě povyšuje vlastním smyslem pro humor. Zakázané uvolnění tedy není vysloveně špatné, ale v kinech je spíše v postavení mimo hru.