Článek
Teprve po zhlédnutí Sobkových prací nás napadne, kolik má tato barva odstínů, forem i významů. Celkovou kompozici většinou rámuje blankyt nebe, popřípadě azurová hloubka vodní plochy. Jako by Sobek vždy pro svou scenérii potřeboval nějaké pompézní kulisy. Nebe nad hlavou koneckonců obdivoval už myslitel Immanuel Kant.
Jenže fotograf je přece jen z trochu jiného těsta, a tak vidí poněkud odlišné kontexty než myslitel. Má především cit pro jemný detail i lehkou ironii. Když se díváme na momentku vypasené skupinky rekreantů na dovolené, není hlavním plánem vypíchnout hmotu jejich opálených tučných těl. Ani krásu okolí. Ale modro bílo červenou státní vlajku, kterou jeden z připálených dovolenkářů mává nad hlavou.
Modrý klín na státní vlajce pluje blankytem letní oblohy.
Co nám vlastně taková fotografie vypráví za příběh? Je prapor v rukou toho chlapíka spíše karikaturou čecháčkovství, nebo naopak hrdou připomínkou národních tradic? V tomto případě prostě musí každý myslet sám za sebe.
Stejně jako v případě té polonahé slečny, která hrdě odhaluje ňadra vstříc blankytu nebeské klenby a přitom ještě napřahuje klacek, aby ho hodila svému pozornému psovi. I tady musíme přemýšlet o tom, jestli je krasavice důležitá svou erotickou vsuvkou, anebo antickou důstojností svého opáleného těla.
Modrá je zkrátka dobrá. Jak u mundúru hasiče s trumpetou, tak u bermud hráčů paintballu, stejně jako u hladiny vesnického rybníka či montérek rybáře amatéra.
Tam všude nám Sobek předkládá své příběhy a vypráví jejich děje. Ale jen do prvního jednání, protože zbytek představení na jevišti modré planety už musíme dokoukat o samotě. A je to tak dobře, vždyť naše prožívání a prožívání tvůrce nemusí přece nutně plout ve stejných (modrých) vodách.
| Blue Dream/Modré snění |
|---|
| Literární kavárna Měsíc ve dne, České Budějovice, do 12. června |