RECENZE: Moderní výtvarné umění musí být zasazené v adekvátním prostoru

Slovo funguje má v tomto případě velice důležitou vypovídací hodnotu. Vyjadřuje totiž fakt, že vystavené práce vytvářejí společně s prostorem živý organismus. Obě složky se vzájemně doplňují i obohacují. Šedé plochy mají charakter malířského plátna a barvy nejlépe vyniknou na rozlehlých stěnách.

Umělci vytěžili prostor opravdu dokonale. Jejich díla jsou nejen v centrálním sále, ale také v různých bočních místnůstkách či stěnových odbočkách. Všude tam číhá pop-artově předimenzovaná barevnost, komiksová dynamika nebo surreálná syrovost graffiti.

Jako bychom procházeli strašidelným zámkem moderních aglomerací. Z betonových zdí nás atakuje vizuálno, kterému ne vždy plně rozumíme, ale přesto cítíme, že do postmoderního kontextu zkrátka patří. Že je naším každodenním údělem a my ho musíme přijmout, strávit a vyrovnat se s ním. Jiná cesta prostě není.

Nejznámějšími jmény festivalu jsou bezpochyby malířka Berenika Saudková a rapper a výtvarník Vladimir 518. Saudková zpracovává tradiční výtvarná východiska. Její obrazy, na kterých operuje s tématem ženy, mají přesto v sobě určitou komiksovou zkratku. Tady malířka odkaz svého otce Káji rozhodně nezapře. Ale její vidění ženy není tak erotické, má spíše osudovou dimenzi. Saudkové žena je femme fatale z temné strany slunce, a ne sexy samice plná hříchu.

Vladimir 518 se blíží svým šestidílným černobílým cyklem komiksu mnohem blíže. Ale spíš jen formou než obsahem. Duchovně totiž vytváří psychoportrét člověka, který metamorfozuje do sebe i mimo sebe.

Pop-artovému výrazivu nejblíže stojí práce Prokopa Wilhelma. Jeho okouzlení Warholem či Lichtensteinem je hodně patrné. Na druhé straně pomyslného spektra tvoří Toybox. Jeho plakáty připomínají nejen figurativní tvorbu Tima Burtona, ale také rozmáchlé secesní ornamenty. Kontrast červené a černé barvy navíc vytváří velmi transparentní výrazovou řeč.

Festival Lustr představuje tuzemskou ilustrativní tvorbu v opravdu širokém rozmachu. Přesto by takto pojaté expozici slušel mnohem větší industriální prostor. V rozlehlejších továrních halách by totiž mnozí umělci mohli pojmout své práce jako velkoplošné streetartové projekty, které by definitivně smazaly ostrou hranici mezi ulicí a galerií.