RECENZE: Cesta ven. O mladé ženě, která věděla, co chce

Cesta ven je příběhem o pevných kořenech, z nichž člověk vychází, a o osudové předurčenosti k outsiderství. Zároveň ale také o touze a síle se této předurčenosti postavit.

Její hrdinka, mladá romská matka, patří k těm, kdo na osud nežehrají, naopak si dobře uvědomují, že je především na nich, zda dokážou většinovou populaci zbavit předsudků, které vůči nim chová, a zda si zařídí lepší život, než jaký jim byl dán do vínku.

Žaneta ví, že je třeba chodit do školy, aby člověk mohl mít kloudné zaměstnání. Že do práce se musí chodit každý den. Že peníze je třeba utrácet nejdřív za složenky a pak za to ostatní. Doma má uklizeno a k pořádku chce vést i svého partnera Davida.

Jenže co je to platné, když sehnat práci je de facto nemožné, byrokracie je neprůstřelná a nechuť většinové společnosti rozlišit a přijmout člověka podle jeho kvalit, nikoli původu a rodinného zázemí, je stále stejná.

Žaneta přitom není odrodilec, který by se chtěl od svých blízkých odtrhnout a hodit je přes palubu. Ve své komunitě je stále svá, počínaje chutí bavit se, tančit, zpívat i pít a konče prudkými hádkami, při nichž má stejně drsný slovník jako David. Jen cíl má jiný: on se chce dostat k penězům za každou cenu, ona chce prorazit zeď a žít jednoduše slušně.

Tak sympaticky aktivních postav současná kinematografie mnoho nemá, a Václav navíc našel pro svou hrdinku na romské zábavě výbornou představitelkou Klaudii Dudovou. Má talent i charisma mladé ženy, která ví, co chce, a nepřestává hledat cesty, jak za tím jít.

Také představitele dalších rolí, až na jednu výjimku neherce, vybral režisér typologicky velmi přesně. A dokázal s nimi natočit film přesvědčivý, pravdivý, který vtáhne diváky do dění na plátně a vyvolá v nich vztah k postavám.

Kamera Štěpána Kučery našla v Ostravě přesné záběry pro vizuální atmosféru příběhu, který má napětí a budí emoce. Žanetě nelze nepřát, aby se její přání splnila, protože za nimi jde a nenechá se odradit. Ani v ubytovně plné štěnic, jejíž majitel zachází s lidmi jako s bezcennými nosiči peněz, ani když David podlehne lákavé nabídce přijít k penězům tak, jak bývá Romům přisuzováno.

Nakonec je to zase ona, kdo ráno po flámu budí chlapy, aby přijeli včas do práce – na druhé straně česko-německých hranic.

Cesta ven je silný film se značným přesahem romské problematiky. Takový osud jako Žanetu a její rodinu může potkat i mnoho lidí, kteří nemají nádavkem handicap této konkrétní komunity. Kolotoč marnosti, který potká člověka, jenž přišel o práci a žije v místech, kde jí je opravdu málo, má obecnou platnost stejně jako Žanetina otázka: Jak mám získat praxi, když mě bez praxe nikdo nikam nevezme?

Cesta ven tak není film na téma Romů, ale o tom, jak těžké je vybřednout z pozice outsidera, ať se do ní člověk dostal vlastní vinou, nebo původem. A také o tom, že lidé, kteří se s mizérií dokážou poprat, zaslouží obdiv i soucítění, na hony vzdálené pouhému soucitu, o který rozhodně nestojí.