Článek
Víte, čím váš film zaujal a jak se do Cannes dostal?
Moc ne a ani po tom nepátrám. Nemá to smysl. Když se vybírá ze dvou set filmů devět, musí v tom být i kus štěstí. Mohu si jen myslet, že se líbilo téma a jeho zpracování, to je všechno. Ale jsem rád, že tu jsme, už kvůli oběma herečkám, které vlastně herečkami dosud nebyly a pro které je to zážitek možná na celý život.
Hrdinkou filmu je mladá žena, která se staví s velkým odhodláním a důsledností proti svému předurčení. Má předobraz ve skutečné romské ženě?
Ano, setkal jsem se s nejednou takovou. Poznal jsem, i díky svému prvnímu filmu Marian, mnoho Romů a dost jsem s nimi prožil. Milan Cifra, který Mariana hrál, byl v roce 1996 kluk. Dnes je dospělý a já jsem se k němu a ostatním po dlouhých letech prožitých v zahraničí a s jinými projekty vrátil. Stali se z nás kamarádi, připomínkovali mi scénář a Milanovi jsem pustil už první verzi. Nechtěl jsem se zpronevěřit tím, že by film nebyl pravdivý.
Co vás k návratu k romské tematice vedlo?
Když jsme točili Mariana, věřil jsem, že se společnost pohne lepším směrem, že se postavení Romů zlepší. A po letech jsem zjistil, že je tomu naopak. Nemají práci, bojují s nedůvěrou a předsudky, nemají mnoho šancí na lepší život. Už dávno není pravda, že žijí ze sociálních dávek. Existuje legální bankovní lichva, v ubytovnách jsou herny, které i ty, kdo jdou do práce, lákají. Oni často podlehnou, mají to v sobě. Kdo na tom vydělá a kdo prodělá, je nabíledni. A to všechno je nejen zpráva o nich, ale i o nás.
Představitelky hlavních ženských rolí, Klaudia Dudová a Mária Ferencová-Zajacová, jsou s vámi v Cannes, nahlédnou do velkého filmového světa a pak se vrátí domů. Přemýšlíte o tom, jak to na ně bude působit?
Přemýšlel jsem o tom už při natáčení Mariana, byť jsme v Cannes tehdy nebyli. Ale také tehdy jsem Milana vytáhl na chvíli z jeho prostředí, ukázal mu jiný život. Po letech jsme se sešli a vím, že to pro něj bylo přínosné. Všichni se za pár dní někam vrátíme a ony si ten zážitek ponesou s sebou. Nikdo už jim nevezme, že v Cannes byly.
Přál bych jim, aby mohly jako herečky pokračovat dál. Ale to se leckdy nepodaří ani těm, kdo herectví vystudovali.
Festivaloví diváci přijali film velmi dobře. Co je v diskusi po projekci nejvíc zajímalo?
Osud hlavních hrdinů, politické i sociální problémy a rasismus. A téma ženy v dnešním světě, což považuji za nejpodstatnější, a co je vlastně možná hlavním tématem filmu.
Ten příběh se netýká jen Romů. Znám mladou černošskou ženu z pařížského předměstí, která má prakticky stejný osud jako Žaneta v Cestě ven.
Souvisí to i s fenoménem oslabení mužské role v současné společnosti. Ženy obstojí v těžké životní situaci lépe, chlapi mají větší psychický problém třeba s nezaměstnaností – ztrácejí důstojnost. A to je to nejhorší.