Její lyrické obrazy z 60. let byly blízké informelu. Malovala figurální náměty, zabývala se i krajinou, ale později se definitivně vrátila k figuře. V 70. letech znamenala velký zlom v osobním i tvůrčím životě Šimotové smrt jejího manžela, malíře Jiřího Johna (1923 až 1972). Opustila klasickou malířskou techniku a jako základní výrazový prostředek zvolila přímý fyzický dotek. Přešla k instalacím a prostorovým realizacím a zaměřila se na lidskou figuru a tvář.

Pracovala s textilem i papírem, který prořezávala, muchlala, různě drásala a tvarovala. Vznikly tak křehké papírové sochy - obtisky tváře, dlaní, chodidel i celého těla a závěsné reliéfy, které se skládají z mnoha vrstev průsvitného nebo karbonového papíru.

V jejích dílech lze nalézt podobenství, pomíjivost bytí, věcí a vztahů, nepřetržitost času. Přestože v posledních letech byla Šimotová limitována fyzickými možnostmi svého těla, tvořit nepřestávala, stále vznikaly nové práce zobrazující lidské tělo - tím jemnější a niternější, čím těžší bylo pro autorku se pohybovat. Před třemi lety měla u příležitosti 85. narozenin výstavu v Museu Kampa, kde byly starší práce, společně s Galerií Rudolfinum, která uvedla právě tehdejší nejnovější díla.