Jste autorem více než dvou stovek televizních scénářů a osmnácti divadelních her. Je vám bližší psaní pro divadlo nebo pro televizi?

Celou dobu, kdy jsem psal pro televizi, jsem toužil psát divadelní hry, protože to mě především zajímá. V divadle má autor přímý kontakt jak s režisérem, tak i s herci, jejichž prostřednictvím sděluje divákům své pocity. Při divadelním představení máte také jako autor přímou kontrolu nad tím, jestli se diváci smějí tam, kde jste si to představoval. A to je pro mě přitažlivější než 30 miliónů televizních diváků.

A co film?

Napsal jsem hodně filmových scénářů, ale nebyl o ně zájem. Stejně tak jsem napsal dost divadelních her, ale ironií je, že to, co se líbí vám, obvykle ostatní nezaujme. Takže jsem prodal spíš své nepodařené hry.

Smíšené (po)city jsou zčásti autobiografickou hrou. Prozraďte něco o jejím vzniku...

Je to hra o dívce a chlapci. On chce ji a ona jeho, akorát že je jim oběma přes šedesát. Hru jsem začal psát před patnácti nebo šestnácti lety, v době svého prvního manželství. V té době ale moje žena onemocněla a poté zemřela. Stal jsem se vdovcem a to je podle některých mých přátel stav velmi žádoucí - ženy prý na vdovce letí.

Tehdy jsem poznal Dianu, ale bál jsem se znovu oženit. Přemýšlel jsem o tom, jak by reagovaly postavy mé rozepsané hry, radil jsem se s nimi. Nakonec jsem se odhodlal a nyní jsem už deset let šťastně ženatý. Je to ale také hra o vztahu rodičů a dětí. Moji rodiče byli na mé osobě velmi závislí. Když jsem pak měl své děti, nechtěl jsem je vázat tak těsným vztahem.

Jak jste byl spokojený s pražskou inscenací své hry?

Spokojený? Byl jsem nadšený! Myslím, že se režisérovi a hercům skvěle podařilo vystihnout jemnosti lidských vztahů, na nichž je hra založena, především herecké dvojici představující Christine a Hermana. Potěšily mě i spontánní reakce publika. Pražská inscenace je lepší než vídeňská i berlínská, které jsem rovněž viděl. Odjíždím z Prahy šťastný, s krásnými, nikoli smíšenými pocity.