Článek
Téma však není novinkou ani ve veřejnoprávní televizi: výjimečné děti sledoval už před lety cyklus Hany Pinkavové Nehasit, hořím. Jenže tentokrát žádný z šesti malých protagonistů mezi vrstevníky až tolik nevyniká.
„Proč to děláte, když víte, že asi ve svém oboru nijak zvlášť slavní nebudete?“ ptal se svých hrdinů před natáčením režisér. Přesněji řečeno hlavně jejich rodičů, kteří se někdy málo a jindy vůbec zajímají o hranici, kde končí podpora a začíná nátlak.
Jenže jako by si někteří z nich takovou otázku ani nepřipouštěli – naděje na mimořádný úspěch jejich potomků je patrná už po prvních dílech. Jednu z odpovědí tak nabízí výrok jedenáctileté Nami, která před pár lety zazářila na divadelním jevišti, což maminku motivovalo k ještě většímu manažerskému úsilí, a od té doby už jen v stálém poklusu zpívá, hraje, dabuje a obíhá castingy. „Všichni herci přece nejsou bohatí, ale mamka si myslí opak.“
Jedenáctiletá Nami ve filmu Jiřího Svobody Poslední cyklista.
Nezklamat očekávání se snaží i třináctiletá Nelly, pro nejbližší okolí nadějná tenistka, která prohlašuje, že by ráda byla „lepší než Kvitová,“ a postupně se v žebříčku probojovává aspoň do první padesátky. Otec a trenér v jedné osobě se v ní vidí, ale dívka vypadá před kamerou stále rozpačitěji.
S trémou má potíže i o něco mladší Petra, na ní je však její nadšení pro krasobruslení viditelné a na závodech se podporují se stejně starým kamarádem. Ambicím dospělých i nervozitě, zdá se, zatím nejúspěšněji odolává všestranně nadaný Lukáš, kterého toho baví víc než jen hudba. Ke zklamání babičky, bývalé profesionální houslistky.
Jen zdánlivě paradoxně jsou ze všech dětských hrdinů nejvíc zapálení malí boxeři ze Žižkova, kteří stojí v ringu poprvé a jsou rádi, že neutečou, když na ně vyjde o hlavu větší soupeř. Bývalý šampión je v suterénu starého činžáku učí, že při zápase za všech okolností „musí dělat“, protože jinak od protivníka „dostanou“, a s přirozeným citem pro dětskou duši se s nimi dělí o to, co umí, bez vyhlídek na domácí či dokonce světová prvenství.
Ti všichni směřují k důležitému vystoupení, zápasu či konkurzu a jejich osudy se před kamerou prolínají v stále ještě novém, divácky atraktivním formátu docusoapu. Jenže zas až tolik společného nemají, linky se proplétají jen velmi volně, a tak se nabízí pochybnost, jestli by samostatné díly věnované každému zvlášť neumožnily povědět o nich mnohem víc.
A jak se navíc zdá, na rodičovské snažení je tu sice prostoru dost, ale na samotné děti ho až tolik nezbylo. Pro některé to přitom byla jedinečná šance říct, co samy chtějí. Víc ptát se mohli nejen rodiče.