Bylo setkání s Janem Saudkem pro vaši fotografickou kariéru rozhodující?

Ano, ten rozhodující okamžik přišel až s Janem. Díky němu jsem pronikala do tajů fotografie. Kdybych se s ním nesetkala, možná bych byla ekonomka nebo bych třeba psala knihy. Jsem dobrodružná povaha, takže bych se možná nadchla pro úplně něco jiného.

Původně jste ale byla Janovou modelkou…

Jan Saudek dokáže navodit magickou atmosféru. Nemáte pocit, že vás chce jen fotit, jeho urputnost i obdiv k ženské kráse vás strhnou. Najednou ani nevíte, že stojíte před ním nahá, a nepřijde vám to nepatřičné. Přitom jsem ve skutečnosti velice stydlivý člověk.

U jiného fotografa byste se tedy styděla?

Znám své limity a myslím, že bych se styděla. Fotím třeba i sama sebe jako studii pro budoucí fotografie s někým jiným. Občas se mi stane, že je to nakonec lepší než s tou modelkou. Ne, to není samožerství. Své tělo používám jako materiál, a když se na snímcích vidím, nestydím se. To už je totiž někdo jiný.

Sára Saudková ví, že lidské tělo vždy něco vyjadřuje.

Sára Saudková ví, že lidské tělo vždy něco vyjadřuje.

FOTO: Jan Šída, Právo

Vybavujete si moment, kdy jste se rozhodla fotografovat?

Dlouho mi to vrtalo hlavou a dlouho to ve mně dozrávalo. Někdy mi Jan říkal, že neví, co a jak fotit, a já jsem mu kompozici nakreslila. To byl první zásadní krok k tomu, abych si to zkusila. První fotky vznikly na Janových fotoaparátech a s jeho modelkami. Postupem času jsem se snažila od jeho uměleckého vlivu co nejvíce odpoutat.

Umělecké téma jste si však nechala totožné?

Myslíte lidi? Ano, to mě baví. Fotografovat lidské tělo má pro mě velký význam, protože vždycky o něčem vypovídá. A to mnohem víc, než když je člověk maskován oblečením. Třeba reportáž nafotit nedovedu, protože stále používám analogový aparát a ten je velice pomalý.

Proč nepoužíváte digitální aparát?

Připadá mi to jako polévka z pytlíku a kulajda, kterou uvaří babička a jejíž chuť si pamatujete. Ale nejsem zpátečník. Respektuji fakt, že digitál je technicky dál a je pohotovější. Jdu jen jinou cestou, na které vše musí uzrát. Musíte počkat, až film vyvoláte, až ho nastříháte, pak nazvětšujete, ustálíte, vyperete. Je to práce jako na poli, ale je krásná.

Negativních vlivů si prostě nesmíte všímat. Musíte je ignorovat, jinak byste nic neudělal.

Bylo těžké opustit Jana Saudka, svého guru?

Bylo, ale srdci neporučíte. Asi jsem odvážná holka a umím udělat zásadní krok, který může mít následky. Negativních vlivů si nesmíte všímat. Musíte je ignorovat, jinak nic neuděláte.

Jan Saudek říkal, že jste mu vzala všechny negativy. Je to pravda?

Ne, já jeho negativy nemám. Zaráží mě, že nikoho nenapadlo, jak je možné, že jsou Janovy výstavy plné jeho fotografií. Přece je musí z něčeho zvětšovat. A on vystavuje často. Ve světě jsou muzea i sbírky, které mají mnoho jeho fotografií. Tyto instituce pořádají výstavy a také je nikdo neobviňuje, že dělají něco amorálního. Spor vznikl proto, že Jan prodal práva na své práce jedné firmě, která chtěla vydat jeho knihu a za měsíc prodat práva někomu jinému. Tak to vzniklo. Na to se nabalila celá nesmyslná legenda.

Kudy se bude vaše další tvorba ubírat?

Kdybych řekla, že to vím, budu vypadat jako slepice. Je přece naivní myslet si, že vím, co přijde. Nevím to a jsem ráda. Kdo ví, co bude za dva roky. Třeba nebudu fotit vůbec, třeba budu zpívat nebo tancovat kankán. Na umění je senzační právě to, že nevíte, čím vás v budoucnu překvapí.