Pomohlo vám v budoucí kariéře fotografa studium archeologie a dějin umění?

Když jsem skončil střední školu, bylo mi jasné, že se chci v budoucnu věnovat fotografování. Jenže můj otec projevil přání, abych studoval dál, a něco pořádného.

Vždycky jsem obdivoval výtvarné umění, takže padla volba na kunsthistorii. A nebylo to špatné řešení. Člověk totiž vycvičí své oko, když se stále pohybuje mezi obrazy a získá díky tomu správný estetický cit. Což mi velice pomohlo i při mém budoucím povolání fotografa.

Proslavily vás fotografie z USA šedesátých let. Čím byla pro vás tato země fotograficky zajímavá?

Amerika má naprosto jinou kulturu a jiná pravidla než Německo.

V poslední době se však situace poněkud změnila, protože asimilace jiných kultur charakter státu dost ovlivnila. Víte, já už žiju v USA spoustu let, nicméně se musím přiznat, že mě často tahle země překvapí něčím nečekaným.

Je něco, co se v Americe fotografovi těžko zaznamenává?

V první řadě je třeba říci, že Američané jsou k fotografování na ulici velice vstřícní. Nikdo vás neokřikuje ani si nestrká ruku před obličej. Samozřejmě některé objekty, třeba vojenského charakteru, se fotografovat nesmějí. Ale celková atmosféra je pro fotografa mnohem svobodnější než třeba v Německu. Protože dnes fotí opravdu každý, jsou na to lidé mnohem více zvyklí. Duch Ameriky? Ale ano, pokusil jsem se ho zachytit. Snad se mi to povedlo.

V USA jste fotil slavného boxera Muhammada Aliho. Jaká s ním byla spolupráce?

Tenkrát jsem k němu přijel do Chicaga se svou bývalou ženou, která pracovala jako žurnalistka v německém magazínu Stern a měla s Alim dělat rozhovor. Jenže nastal problém, Ali se zrovna stal černým muslimem a nesměl mluvit s bílou ženou. A tak nám dovolil, že ho smíme pozorovat a já fotit.

Stal jsem se, jak říkal fotograf Cartier-Bresson, mouchou na zdi, která vidí vše a ostatní nevidí ji. Mohl jsem tedy s Alim strávit několik týdnů. Bylo to lepší než nějaký krátký formální rozhovor. To by dnes nebylo naprosto možné, všude je ochranka a vy máte na všechno jako fotograf vymezený čas.

Další vaše známá fotka je z 11. září. Lidé na momentce se vám prý ozvali, protože se jim nelíbilo, že jste je zvěčnil. Vyříkal jste si to s nimi?

Ano. Po uveřejnění snímku se mi ozvala jedna žena, která na něm byla. Tvrdila mi, že jsem se měl nejdřív zeptat, jestli to lidem nevadí. Jenže kdybych se zeptal, tak bych fotil lež. Oni by totiž buď zapózovali, anebo odmítli. Pak bych přestal být tou mouchou, o které mluvil Bresson. Ta žena zmíněný argument nakonec akceptovala.

Co byste chtěl fotoaparátem ještě zachytit?

Spíše se zabývám tím, co se mi v životě podařilo nafotit. Udělal jsem několik fotografických knih a právě dokončil další. Také připravuji další výstavu, která mi zabírá veškerý čas. Mám ho prostě tak málo, že vlastně ani nemám kdy fotografovat.