Článek
Kdyby nedošlo k vašemu zranění ve sportu, fotografii byste se nevěnoval?
Člověk vlastně neví, co by bylo, kdyby se stalo něco jiného. Ale předpokládám, že bych se fotografii nevěnoval a zůstal u sportu. A po skončení kariéry bych s největší pravděpodobností pokračoval jako trenér, což bylo u Otakara Jandery, otce naší atletiky, zvykem.
Jak jste se k fotografii dostal?
Znal jsem ji z průmyslové školy, kde žáci pracovali s průmyslovým rentgenem. Kontrolovala se struktura materiálu a pevnost sváru. Ale to byl první krok. Teprve pak mě začala zajímat skutečná fotografická práce.
Celý život jste pracoval jako konstruktér. Profesionální dráha fotografa vás nikdy nelákala?
No, pravda, trošku jsem o ní rozmýšlel. Nabídky přicházely z tehdy renomovaných časopisů, což bylo velice lákavé. Jenže pak mi došlo, že bych nemohl a ani nechtěl fotit ty líbající a objímající se potentáty na letišti. Mě spíš zajímaly detaily, jako špatně ohrnutá nohavice politika. To bylo samozřejmě v té době nepřípustné. Tyhle vážné věci mě prostě nezajímají, fotím obyčejný život.
Pouze ten v ulicích?
Fotil jsem třeba i krajinu. Někdy mě napadlo, že se u krásného stromu, který mě zaujal, už nemusím podruhé objevit. Jenže nejvíc mě stejně zajímaly humorné životní okamžiky, bez kterých se prostě člověk neobejde. Drobné korálky, které navlékáme na šňůrku našeho žití.
Patří k nim i humor?
Mnohokrát přišel sám od sebe. I když kolikrát to nebyla legrace, ze které by vám padla brada až na pupek. Někdy jsem zachytil také humor smutný, nebo dokonce kontroverzní. Jenže bez něj to prostě nejde.
Na vaší současné výstavě visí také akty. Věnoval jste se jim jen určité období?
Ano, pouze určité období, asi tři nebo čtyři roky. Byl jsem kamarád s fotografem Tarasem Kuščynským, známým tvůrcem aktů. Mé akty se mu líbily. To mi sice zalichotilo, ale nikdy jsem je nikde moc neukazoval.
Kde jste sháněl modelky?
Byly to vesměs dcery mých kamarádů. Znal jsem je od mala, takže bylo vše jednodušší. Navíc to spíš byla taková nezávazná hra. Děvčata prostě skotačila, měla radost z pohybu a vše se odehrávalo hlavně na přátelské bázi. A dokonce jsem později fotil i děti těch svých modelek.
Docházelo při vašem focení na ulici k negativním odezvám lidí?
Dříve nikdy. Dnes už je to horší, protože lidé nemají čisté svědomí. Někdo něco ukradl, jiný u nás není hlášený a tak dál. Musím být opatrnější, nicméně humor se dá hledat i jinde.
Fotil jste snímky na zakázku časopisů?
Spíš jsem se řídil citem a věděl, o co je v tehdejších magazínech zájem. A tak jsem vzal deset fotografií, zabalil je do obálky a poslal z pošty. Tenkrát se za fotografie ještě platilo. Jednou mi dokonce poslali z Národního divadla devatenáct korun.
Jaký je hlavní rozdíl mezi tvorbou před revolucí a nyní?
Dnes je víc fotografů než normálních lidí. Fotografii rozumí každý, nebo si to aspoň myslí.
Také se ve fotografické tvorbě výrazně projevuje globalizace, technika jde opravdu rychle dopředu. Já však stále používám analogový aparát, protože si myslím, že na rozdíl od digitálu více zapojuje do tvůrčího procesu mozek.
Jedna z vašich knih se jmenuje Fotograf žije dvakrát. Co to znamená?
Poprvé situaci zachytíte v reálném čase. A podruhé po letech, když se na snímek znovu díváte. Mnohdy byste si tu situaci ani nevybavil. Proto žije fotograf jako by dvakrát.