Maloval jste už v dětství?

Když mě hlídala jako malého babička, maloval jsem si na papír, který používala na balení knoflíků. Většinou smrtky, čarodějnice a čerty. Prostě všechno, co mi nahánělo strach. Na základní škole jsem už místo toho, abych poslouchal výklad, dělal karikatury učitelů. Ti mě za to vždycky seřvali, ale malůvku si pak nechali. Zřejmě se jim líbila.

Vaše nejslavnější kreslená figurka je Ruda Pivrnec. Má reálný základ?

Ani ne. Nejdřív vznikla do vtipu, který byl zakázkou pro humoristický časopis Dikobraz, a já ji potřeboval nějak pojmenovat. To jméno má samozřejmě spojitost s pivem. Lidi pak začali psát do redakce, abych s Rudou pokračoval dál. Tehdy četlo Dikobraz milión lidí týdně, a to je nějaké číslo. Takže si Pivrnce vlastně vymohli.

Existuje skutečně jméno Pivrnec?

Existuje, dokonce jednou v Chomutově proběhl sraz Pivrnců. Přijelo několik rodin a v rámci setkání se uskutečnila i jedna svatba. A kdysi mi také volal chlapík z vedlejší vesnice, že se jmenuje Pivrnec a že si nepřeje, abych to jméno používal. Říkal mi, ať si najdu jiného blba.

Jak vznikají témata vašich kreslených vtipů?

Lidi si myslí, že všechno odposlouchávám po hospodách. Jenže to je mýtus. Když například kreslím knížku vtipů, tak si vymyslím název a podle něho pracuji dál. Teď třeba dělám knížku pro kutily, takže mám dané téma a vlastně už zhruba vím, co v ní bude.

Kreslíř Petr Urban je proslulý svou kreslenou figurkou Rudy Pivrnce.

FOTO: PRÁVO – Jan Šída

Nedávno jste měl výstavu v Táboře a zvlášť pro ni jste vytvořil sérii vtipů s husitskou tematikou. Vznikly podobným způsobem?

Podobně, protože i v tomto případě bylo téma dané. Husiti, Žižka, Tábor, šlo to samo. Udělal jsem asi patnáct vtipů. Kdyby ale byla zakázka rozsáhlejší, bylo by vše složitější. V takovém případě už je třeba detailně nastudovat danou látku.

Proč byla výstava zrovna v husitské metropoli?

Dohodl jsem se na tom s Rudou Hrušínským nejmladším. Je to dlouholetý kamarád a hlavní popud přišel právě od něj. Já výstavy skoro vůbec nedělám. Měl jsem jednu v parlamentu a teď v Táboře.

Na výstavě byly i oleje. Chápete jejich malování jako regulérní součást tvorby?

Mé malování obrazů vzniklo samo od sebe. Jenže tím se těžko uživíte. Lidi dnes nemají peníze a těžko dají třeba třicet tisíc korun za obraz. Takže vzniklo spíš jako koníček, abych si vyzkoušel trochu jinou výtvarnou techniku. Jsem samouk a barvy patlám podle nálady. Ale musím si hlídat, abych do toho nespadl naplno. Když třeba člověk maluje křížovou cestu měsíc, každý den dvanáct hodin, tak ho to naprosto pohltí.

Budete svou křížovou cestu nabízet do nějakého kostela?

Rád bych, aby se dostala do kostela ve Smržovce, kde bydlím. Kostel je prázdný a výzdobu potřebuje. Ale náboženským tématům se asi věnovat nebudu. Tohle bylo jednorázové, protože k našemu kostelu mám vztah. Jako malého mě do něj často vodila babička a magično prostoru mě oslovilo. Nejsem klasický věřící, ale když mi teklo do bot, na Boha jsem si vždycky vzpomněl.

A kdy bude mít na náměstí ve Smržovce sochu Ruda Pivrnec?

Až dozraje čas. Jednu mi už udělal mistr světa v řezání motorovou pilou Komárek. Je z lipového kmene. Bronzovou má kdekdo. Ale na téhle rostou i houby, je živá. Bronz je mrtvý materiál.