Jako kreslíř používáte křestní jméno Miroslav, jako písničkář Mirek. Proč?

Tyto dva žánry od sebe odděluji, protože mám pocit, že písničky jsou intimnější a osobnější než mé kresby. Představují hlavně můj svět, který chci prezentovat v přátelštější podobě svého jména.

Byla ve vašem životě dřív muzika, nebo kreslení?

Určitě kreslení. Věnoval jsem se mu nadstandardně, už jako malý kluk jsem si kreslil různé obrázky, chodil jsem na výtvarné kroužky a podobně. K muzice jsem se dostal až na střední škole. Měl jsem to štěstí, že v naší třídě každý na něco hrál. Já se začal učit na kytaru a foukací harmoniku. Velkou hudební školou pro mě byly noci na pražském Žižkově a tamní hospody, kde jsme s partou hráli.

Zdá se, že ve vašich písničkách jsou nejdůležitější texty. Bylo to tak vždycky?

Byly a jsou pro mě nesmírně důležité. Vždycky jsem tíhl spíš k osobním a sebezpytným textům, jejich převážná část je prožitá. Dokonce si myslím, že to, že jsem tímto způsobem začal psát, pro mě byla terapie. O tom, co mě bolelo a trápilo, jsem si mohl zazpívat, což mi pomáhalo.

Mění se váš přístup k psaní textů?

Cítím, že se pomyslné nůžky rozevírají. Osobní texty na mém druhém albu stále převažují, ale mám radost, když si napíšu nějaký lehčí nebo veselejší, který pobaví mě i posluchače. Kdybych takové texty v repertoáru neměl, tak se lidé na mých koncertech budou nudit. Písničky Krávy nebo Mrtvolky z mého nového alba patří určitě k těm veselejším.

Producentem alba je herec Vladimír Javorský…

A bohužel jsem to na tu desku zapomněl napsat. Tímto se mu upřímně omlouvám, protože to se stát nemělo.

Jste přátelé?

Seznámili jsme se asi před dvaceti lety na jednom meditačním kempu. Scházeli jsme se a já ho bral i do party malířů, s nimiž jsme vyjížděli malovat do plenéru. S chutí se připojil a maloval s námi. Přirozeně jsme pod širým nebem vždycky vytáhli kytary a začali hrát a zpívat. Ukázalo se, že je vynikající muzikant. Přidal se k nám coby kytarista, zpěvák, ale i jako hráč na flétničky, saxofon a podobně. Mimochodem z té tehdejší malířské party vznikl základ mé doprovodné kapely.

Tím, kdo mě na začátku vybídl, abych napsal vlastní písničky, a pak mě v tom podporoval, byl Vlasta Konopiský. Byl na startu našeho koncertování a stálým členem kapely je až do současnosti. Pamatuji si na moment, kdy mi zaranžoval mou první písničku Anděl I, přinesl mi ji nahranou a řekl, abych ji nazpíval. Byl jsem z toho úplně hotovej.

Vladimír Javorský se přidal později. Protože mě ale dobře zná, požádal jsem ho, jestli by se stal producentem mého alba. Jeho vklad výsledným podobám písniček byl zásadní. Kdyby ve studiu nebyl, deska by určitě vypadala jinak.

Hovořil jste o tom, že hrajete na kytaru a foukací harmoniku. Jak jste se dostal k akordeonu, který také používáte?

Zvuk akordeonu se mi vždycky líbil. Jednou jsem to vyprávěl Vladimírovi a on řekl, že mi ho půjčí od písničkáře Vaška Koubka. Vzal mobil, zavolal mu a já si pro něj mohl přijet. Ze začátku jsem ho ale jenom tahal, prostě jsem si užíval toho krásného zvuku.

Před asi sedmi lety jsem vezl svého staršího syna k učiteli hry na kytaru a všiml jsem si, že mu v koutě ležel akordeon. Zeptal jsem se, jestli učí také na něj, a když přitakal, zapsal jsem se k němu do hodin. V té době také vznikla má kapela a začal jsem psát vlastní písničky.

Kam jako písničkář směřujete?

Netuším a vůbec se tím nezabývám. Mám to stejné i s kreslením. Když se mě někdo ptá, nejsem schopen o něm teoretizovat, nebaví mě to. Potřebuju vnitřně cítit, že to, co jsem napsal nebo namaloval, má emoce. To je nejdůležitější. Když o tom pak někdo začne mluvit, zajímá mě to. Při tvorbě ale takto teoreticky nepřemýšlím.