Věk je v tomto případě důležitý. Většina návštěvníků druhého poschodí, kde jsou vystaveny nejdivočejší Kopeckého obrazy a sklářské objekty posledních deseti let, by totiž usoudila, že jde o díla enormně talentovaného a vitálního třicátníka.

Vše je vytvořeno s nebývalým elánem a autor na každém kroku srší nápady, dravou spontánností i bezbřehou tvůrčí fantazií.

Kopecký tvrdí, že chtěl vždy malovat a že se k práci se sklem dostal náhodou. Tam, kde bydlel, nebyla jiná výtvarná škola než sklářská, takže se vyučil malbě na skle. K práci se sklem stejně jako k malbě přistupuje netradičně.

Moderní umělecké sklo diváky osloví elegancí a ušlechtilostí. Kopecký však byl vždy rebel, překračující běžné zažité a respektované estetické kategorie. Začal dělat „ošklivé sklo“, jak ho pojmenoval, jako protiklad ke všemu, co si lidé představují pod pojmem krása ateliérového skla.

Jak ošklivé sklo vzniká? Na zem se položí dřevěné pražce, kovový odpad a kdoví co ještě a do této zvláštní skrumáže se nasázejí skleněné střepy jako bodliny ježků. Nakonec se vše poleje hektolitry barvy. Možná tak nějak vypadá sklářský očistec, kde budou čekat na svůj soudný den komerčně úspěšní dekoratéři typu Bořka Šípka.

Video, které se na výstavě v Muzeu Kampa promítá, zachycuje Kopeckého při práci ve sklárně. Je to fascinující představení. Umělec působí jako šaman nebo alchymista a pozorovat, jak jeho díla vznikají, je skoro zajímavější, než si je pak hotová prohlížet na výstavě.

Pro Kopeckého je akční čin smyslem tvoření. A my ho jen tušíme nebo rekonstruujeme při prohlížení obrazů a skleněných objektů.

V Muzeu Kampa však moc skla není. Kurátor Martin Dostál chtěl Kopeckého představit především jako malíře. Výběr je skvělý.

Zajímavostí jsou třeba rozměrné malby, které umělci posloužily jako předlohy pro monumentální skleněné mozaiky. Jde zejména o sedmimetrovou kompozici z roku 1971, která zdobí administrativní budovu Úpravny vody Želivka. Barevně zářící obraz působí jako nějaké dílo neokonstruktivismu. Kopecký v něm převedl do výtvarného jazyka technologické schéma čištění vody.

„Chtěl jsem, aby to bylo odborně zcela precizní a přitom aby se na to dalo dívat jako na umění,“ tvrdí Kopecký.

Občas vlastně nemaluje, ale cáká a vylévá barvy na nejrůznější materiály, ať jsou to dřevěné desky, torza skleněných tabulí, vyříznuté kusy linolea nebo „billboardy“ s motivy počítačově upravených vlastních obrazů.

Rozlet a energii by mu mohl závidět leckterý z žáků, které v letech 1990–2008 vychoval ve sklářském ateliéru Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Vedle malířské divočiny expresivních obrazů najdeme na výstavě i druhou Kopeckého polohu, velmi klidnou a soustředěnou. Charakterizují ji geometrické kompozice, v nichž autor promyšleně využívá nebo naopak záměrně porušuje zákony perspektivy.

Nedávno ho tato výtvarná orientace přivedla až k optickým klamům, kde radikálně změnil svou techniku: důmyslně zkonstruované tvary a formy nemaluje a nekreslí přímo na plátno, ale přenáší na obrazovou plochu pomocí digitálního tisku.

Kopeckého snaha neustále něco vymýšlet a experimentovat s materiály i technologiemi jako by říkala, že mládí není otázka věku, ale psychického a tvůrčího stavu. Prohlásil to kdysi americký architekt Frank Lloyd Wright, který ve dvaadevadesáti letech dokončil stavbu úžasné spirály Guggenheimova muzea v New Yorku.

Vladimír Kopecký: Klid a Bouře
Muzeum Kampa, Praha, do 7. září, otevřeno denně od 10 do 18 hodin

Celkové hodnocení: 80 %