Harrisová se narodila v Yorkshiru v severní Anglii, matka je Francouzka, otec Angličan. Vychovávaly ji částečně prarodiče, kteří provozovali malou cukrárnu. Dvanáct let učila francouzštinu na chlapecké střední škole v Leedsu: "Pokud dokážete vydržet tohle, vydržíte všechno," tvrdí.

Byl obchůdek, ve kterém jste vyrůstala, stejný jako ten, co jste popsala v Čokoládě?

Krámek mého dědečka nebylo vůbec romantické cukrářství jako v románu. Byla to nárožní trafika, kde se prodávaly cukrovinky, noviny a cigarety, kde bylo chladno a na záchod jsme chodili ven. Moji rodiče tam bydleli, protože neměli dost peněz, aby si koupili dům. Odstěhovali jsme se, když mi byly čtyři roky. Až později ve Francii jsem objevila nádherné cukrárny s čokoládovými figurkami, zabalené do celofánu a ovázané mašlemi. Takže jsem nepsala o svých vzpomínkách z dětství v Anglii, ale o tom, co jsem poznala o prázdninách ve Francii. 

Nebyla v tom snaha vidět dětství v lepším světle?

Psaní pro mě bylo často únikem. Nepíšu o místech blízkých tomu, kde žiji, spíš o místech, která si pamatuji. Když jsem psala o obchůdku s čokoládou, bylo v tom hodně nostalgie. I když jsem nežila v takové cukrárně, umím si velmi dobře představit, jaké by to bylo.

Čtou vaši rodiče vaše knihy?

Oba je čtou. Matka je překládá do francouzštiny, otec je čte poté, co jsou přeloženy do němčiny, protože si myslí, že mu to pomáhá se v ní zdokonalovat. Myslím, že můj otec úplně nechápe, čím že se tak vlastně živím. A matka - přestože si myslí, že jsem nechala pořádné práce a začala dělat něco šíleného - má podle mě radost.

Hlavním motivem románů Čokoláda a Svatí blázni je putování matky a dcery, které hledají domov...

Motiv poutníků existuje ve folklóru a pohádkách stovky let. Cestující lidé jsou určitým katalyzátorem dramatu a děje. Pokud jde o téma matky a dcery, vím, o čem píšu, protože mám dceru.

Myslím, že ženy z mých románů se staly lidštějšími, když se staly matkami. Měly těžký život a mnohdy neviděly jeho smysl, dokud nepřivedly na svět děti. Mnohé matky mají jakousi představu, že jejich dítě patří výhradně jim, a pak je z toho vztah oni dva versus celý svět. Mám pocit, že jsem tu představu zachytila.

Souvisí hledání domova s tím, že máte těsné vztahy k Francii i k Británii a někdy to může být až trochu schizofrenické?

Ano, dá se říci, že jsem "produkt" dvou kultur, a že jsem tím pádem nikdy nebyla plně integrována do žádné z nich. Vždycky jsem byla všude tak trochu cizí. Myslím, že tohle vám dá určitou perspektivu, z níž nahlížíte na lidi a jejich prostředí. To může být velmi užitečné pro spisovatele, protože mu to dá úhel pohledu, který ostatní lidé nemusí mít.

K románu Svatí blázni vás údajně inspiroval historický francouzský text.

Ano, je to příběh kláštera nedaleko Paříže. V 17. století do něj přišla jedenáctiletá dívka, aby ho později reformovala. Ale reformy byly tak přísné, že nakonec způsobila revoltu, která vyústila v nepokoje a krveprolití. Připadalo mi to jako silný příběh, který by se dal literárně zpracovat.

Celé to vyžadovalo rozsáhlé rešerše, tak jsem četla množství textů o tom, jak lidé tehdy žili. Nejužitečnější byly texty nebo dopisy napsané jeptiškami v latině. Musela jsem získat povolení, abych se k nim dostala. Zabralo to spoustu času, knihu jsem psala po částech zhruba šest let.