Hlavní obsah

RECENZE: Dojemně humorná česko-finská láska

Novinky, Stanislav Dvořák

Finsko-norsko-český film Láska, soudruhu příjemně překvapí inteligentním humorem a díky finské režii a prostředí i svérázným pohledem na éru komunismu. Není hřebejkovský ani svěrákovský, je svůj.

Foto: Kinosto Oy

Kati Outinenová a Miroslav Etzler ve filmu Láska, soudruhu.

Článek

Režisérce Taru Makeläové šlo hlavně o hravé retro, přes všechny problémy, kterými hlavní postavy procházejí, vyznívá film optimisticky a je spíše povídavý – žádné zámlky, žádný Kaurismäki. Hlavními hrdiny jsou postarší muzikant Jan (Miroslav Etzler) a finská modistka Elsa (Kati Outinenová), kteří spolu v mládí zažili velmi krátké vzplanutí. Setkají se po letech na komunistickém festivalu mládeže, kde Jan vystupuje s mladým kolegou (Kryštof Hádek), který je na něj zjevně nasazen, aby informoval stranu o událostech v kapitalistické cizině.

Suchá a věcná Elsa považuje festival za odpornou sovětskou propagandu, což je do určité míry fakt, ale její neteř by si hlavně ráda zatancovala, podporovaná svou kamarádkou Kaarinou, která moc nepřemýšlí a chce si užívat, přičemž je jí úplně jedno, jestli její partner mluví anglicky nebo rusky.

Elsa mezitím odolává sblížení s Janem, ale jeho upřímnost nahlodává její přesvědčení. Oběma rychle dojde, že vztah může existovat jedině mimo komunistické země, a to je staví před nelehké rozhodnutí.

Foto: Kinosto Oy

Kryštof Hádek pod vlivem politického školení vypráví dívkám o tom, kolik zločinů se stane v USA.

Vtipný film je natočen s velkou nadsázkou (na festivalu se mihne třeba Lee Harvey Oswald a Gagarin), ale nelze říct, že by neměl nic společného se životem. Základní osa scénáře není příliš vyfantazírovaná, snad jen trochu zaráží, jak moc je Elsa starší než Jan. Etzlerovi role sedla, hraje zralého chlapíka, který chce jen muziku a Elsu, politika ho nezajímá. Stejně tak Outinenová pěkně ztvárnila starší dámu, která pozvolna objevuje, že je možné ještě něco zažít.

Kryštof Hádek jako příliš mladý a nezkušený soudruh, kterému politické školení dokonale vymylo mozek, má velký komický potenciál. Mohlo by se namítat, že je až moc fanatický, ale jeho postava dospívala v padesátých letech v Československu a tehdy ztratilo zdravý rozum mnoho inteligentních lidí. Jeho omezený rozhled, za který sám ani nemůže, symbolizuje krásný dialog s finskou dívkou, které umí říct jen to, co jim dali soudruzi do příručky, a tak ji ohromí větou o tom, kolik se v USA stane zločinů. Ona by zjevně chtěla slyšet něco jiného.

A nezapomeňme na Jana Budaře, je totiž kouzelný v malé roli sovětského básníka, který objíždí všemožné komunistické festivaly končící vždy nasáváním vodky a bolehlavem. V ruštině recituje s vášní.

Celkové hodnocení: 80 %

Reklama

Výběr článků

Načítám