Článek
Veřejná pietní ceremonie se uskutečnila v impozantní budově Paláce krásného umění. Zúčastnil se jí také mexický prezident Enrique Peňa Nieto a kolumbijský prezident Juan Manuel Santos. „Opustil nás veliký, skutečně veliký muž. Ale jeho dílo zůstává s námi,” prohlásil Peňa Nieto, zatímco jeho kolega hovořil o „věčné slávě” krajana, který ve svém díle vystihl podstatu jihoamerického bytí. Pro jednoho byl Márquez „největším latinoamerickým romanopiscem všech dob”, pro druhého „největším Kolumbijcem všech dob”.
Červenou urnu na černém piedestalu – Márquezovy ostatky byly zpopelněny ještě v den jeho smrti během soukromého obřadu – obklopovaly spisovatelovy oblíbené žluté růže, smyčcový kvartet hrál skladby maďarského skladatele Bély Bartóka, kterým Márquez dával z vážné hudby přednost.
Potlesk uvítal příjezd vdovy Mercedes, synů Gonzala a Rodriga a vnoučat v černém. Pozůstalí jako první drželi čestnou stráž u urny, než je vystřídali místní hodnostáři včetně starosty Mexika. Uprostřed okázalého smutku ale zazněly i rytmy kolumbijské folkové muziky ve stylu cumbia a valenato, kterými skupinka hudebníků strhla část publika i k tanečním krokům.
Zástup Márquézových obdivovatelů dosahoval kilometrové délky
„Ráda bych mu poděkovala za to, že mi dal chuť číst. Tak jako nám dal Sto roků samoty, tak bych si přála, aby žil dalších sto let v srdcích,” řekla AFP venezuelská studentka Joseline Lopezová.
„Gabo byl jako vodní předěl v mém životě. Naučil mě mít požitek ze života prostřednictvím knížek,” svěřila se agentuře AP dvaapadesátiletá učitelka Nelly Hernandezová. „Probudil ve mně lásku k literatuře. Pro mne bude vždy jedinečný, protože poznamenal můj život,” řekla agentuře Reuters sedmadvacetiletá bioložka Monserrat Paredesová. „Jeho génius ho neudělal nesmrtelným, ačkoli pro mne nesmrtelný je,” dodala v slzách.
Gabriel García Márquez, zvaný svými fanoušky krátce Gabo, sice nikdy neměl mexické občanství, ale Mexiko považoval za svou druhou vlast: oženil se tu, měl tu rodinu, dům a přátele. Když ale do Mexika dorazil jednoho večera v roce 1961, měl v kapse jen posledních dvacet dolarů.
První velký literární úspěch mu v roce 1967 přinesl román Sto roků samoty, který se mezitím prodal ve více než 30 miliónech výtisků. Slavné jsou i jeho další knihy Láska za časů cholery, Kronika ohlášené smrti, Podzim patriarchy či Generál ve svém labyrintu. Nobelovu cenu obdržel v roce 1982.
Poslední poctu „největšímu Kolumbijci všech dob” se chystá vzdát i rodná země. Zatímco mexický obřad si podle Márquezova životopisce Geralda Martina držel světský charakter, v Bogotě se má ceremonie odehrávat v katedrále, kde symfonický orchestr zahraje Mozartovo Requiem. Na středu je naplánované celostátní čtení z Márquezova díla ve více než tisícovce veřejných knihoven, parků a gymnázií - a tento maratón zahájí prezident země. Pozůstalí dosud neuvedli, kde urna spočine. Kolumbie už dala najevo, že by si přála, aby alespoň část popela spočinula ve spisovatelově vlasti.