Článek
Kurátoři Tomáš a Eva Pospěchovi s tím zřejmě počítali a celou výstavu pojali nejen jako duchovní představení tvůrce, ale i jako vizuální prezentaci umělcovy osobité osobnosti.
Využili mistrně faktu, že Hečko do svého konceptuálního pojetí zapojuje i sám sebe, své milníky z mládí a dětství i svou rodinu. Takže ačkoliv ho návštěvník vůbec nezná, díky jeho fotografiím, které jsou rozmístěny v sevřeném prostoru galerie, se s ním může těsněji identifikovat. A vlastně společně s ním zažívat zásadní situace jeho života.
Hečko však sebe sama jako hlavního hrdinu obrazových příběhů ironizuje a tím posouvá celý kontext díla do mírně absurdního vyznění. Jeho koncept je spíše karikaturou, než vážně myšlenou obrazovou definitivou. Převažují v něm zasuté odkazy či druhé plány. A možná i zobecňující teze, které vysvětlují podstatu světa.
Nejistota, co vnímáme
Tento fakt nejsilněji zaznívá v Hečkových „duálních obrazech“. Dvě fotografie, věnující se určitému tématu, jsou na první pohled totožné. Ovšem jen na první pohled. Jeho Reverzibilní portréty totiž převracejí a deformují to, čemu říkáme realita. Posouvají pozorovatele v čase, zasazují jeho vnímání do jiných zorných úhlů, deformují jeho vizualitu. A vytvářejí v něm zneklidňující nejistotu.
Fotograf Hečko svými pracemi zhmotňuje na ploše myšlenku starých myslitelů, že jev, který vnímáme, se nemusí vůbec shodovat s danou skutečností. Má-li umění klást otázky a nutit člověka k hlubokému ponoru do sebe, je tato výstava naprosto ideálním prostorem pro osobní niternou kontemplaci.
Pavel Hečko: Atopolejelopota/Neveroddoreven, Fotograf Gallery, Praha, do 16. května