Kniha shrnuje Venclíkovu poezii psanou jednak k písním punkrockové skupiny Rusko, kterou autor vedl v letech 1989-1993, a jednak pro táborový muzikál WOP, datovaný rokem 1993 - ukázky z obou tvůrčích poloh čtenář v knize najde na přiloženém CD.

Záměrně hovoříme o poezii, protože Venclíkovy texty, které vznikaly v onom rimbaudovském časovém rozmezí mezi patnáctým a devatenáctým rokem života, obstojí i samy za sebe, tedy bez hudebního doprovodu. Rýmy, rytmus a melodie jsou v textech přítomné - ostatně přímočarý punkrock to občas vyžaduje víc než jiné hudební styly -, ale nevystupují z nich apriorně, nepřehlušují sdělení, jsou tichým a spontánním doprovodem nadčasových a po deseti patnácti letech stále překvapivě živých záznamů.

Pomineme-li několik trochu patetických milostných básní poskládaných z "křehkých slov", několik programově punkových, ironicko-sarkastických textů, které jdou proti lidské stádnosti, systému a jeho hierarchizovaným hodnotám, případně se vysmívají "dobrácké policii", která "slušné lidi ochraňuje", zbývá v knížce celá řada intenzivních expresivních konfesí, kterými se proplétají dekadentní motivy a beatnické vlivy a které překrývá závoj autentického smutku, nevíry a melancholie.

Jako například v textu Strangulace: "V polích / lživých sluncí / roste víra // v smutném / štěstí davu / to jsou oni! // V sadu / suchých stromů / čeká zrádce // jenom / jedna cesta / strangulace".

Tvorba Filipa Venclíka pluje nad časem jednak pro svoji výraznou sebereflexi, schopnost ironizovat svět, ale také sám sebe - stávat se objektem vlastního výsměchu a relativizace, jednak pro svoji osudovou předjímavost: "Mrzne mi na ruce / Mrzne i tobě / Až všechno přebolí / Už budem v hrobě..."