Autor na vernisáži poznamenal: „Důležitým prvkem je přenesení děl z anonymního veřejného prostoru do galerie. Díky tomu se změní celý jejich kontext.“

Dodal, že expozici rozdělil na dvě části. První mapuje události v socialistickém Československu na konci dvacátého století, zatímco druhá na tuto dobu volně navazuje nejen fotografickými kolážemi, ale také prostorovými objekty.

Kovanda uvedl, že právě koláže sestavil z kopií původních prací a doplnil je o nové prvky, čímž vytvořil kontinuitu celého vystavovaného materiálu.

Jeho černobílé fotografické dokumenty trochu připomínají postupy umělců slovenské nové vlny. Ale Kovanda jde ještě více na dřeň, k jádru věci. Fotografie jsou pro něj vlastně volným sociálním dokumentem. Ukazují odosobnělou postavu, zasazenou do abstraktního bezčasí šedivé normalizace, která se ale přesto dokáže vydělit z masy.

Proto se jmenuje výstava Jiří Kovanda proti zbytku světa, proto je v názvu podtrhnut onen antagonismus člověka jako subjektu a světa jako objektu.

Kovandovy prostorové objekty.

Kovandovy prostorové objekty

FOTO: katalog výstavy

Jenže Kovandovo zasazení člověka (nebo i lidí) na scénu tohoto světa je hodně syrové. Dá se říci, že se vlastně ani neptá, jestli ta která osobnost stojí o to, být zasazena do prostoru světa. Proto můžeme o těchto fotografiích mluvit jako o existenciálních symbolech. Jsem sám, jdu sám, jsem zasazen do okolních kulis bez svobodné volby, jsem do světa vržen, ale přesto jsem vnitřně svobodný.

Tento existenciálně subjektivní pohled na svět je však stále aktuální. Jiří Kovanda už tehdy, v dobách reálného socialismu, vytvořil naprosto jasnou a také nadčasovou symboliku. Vždyť i my, občané 21. století, stojíme každý den sami proti zbytku světa. Někomu to dojde dříve, jinému o něco později. Kovandovy fotografie nám v tomto chápání mohou pomoci.

Jiří Kovanda proti zbytku světa
Dům fotografie, Praha, do 15. června

Celkové hodnocení: 70 %