První povídka je ještě z tancovačky v roce 1986, zrovna v době výbuchu Černobylu, poslední se odehrává o deset let později během prvních senátních voleb.

Hájíčkovým kladem je snaha popsat dnešní život na venkově, jev v současné literatuře ne tak častý, byť v loňském roce zobrazil valašský venkov v románu Zvlčení, oceněném Magnesií Literou, Antonín Bajaja. Druhým velkým plusem je Hájíčkův vypravěč. Pokud by byla v literatuře jako hodnotové měřítko zavedena sympatičnost, Hájíček by se jistě umístil na nejvyšších příčkách.

Slabiny povídkové sbírky

Záporů je však přece jen více. Z textů vysvítá, že autor do světa venkova spíše jen utíká, než aby jej měl prožitý. Ukazuje se to v určité modelovosti figurek, ze kterých staví obraz maloměsta a venkova. Figurky to jsou typické a dělají i věci, které bychom od nich očekávali: profesor je moudrý, policistu nikdo nemá rád, skini vyhazují z hospody dělníka snědé pleti, hospodský je zbabělý, ale když je po všem, tak se vytahuje, strýcové jsou při dělení dědictví chamtiví. Už fiktivní názvy obcí, v nichž se Hajíčkovy příběhy odehrávají, se jeví nadbytečnými a jen zakládají na chatrnost v textech budovaného světa.

Druhým problémem je přímá řeč postav. Hájíček bohužel není typ již zmíněného Hakla, na odposlouchání dialogů nemá příliš ucho. Jeho postavy mluví dost často značně neuvěřitelně, a navíc používají prvky vyšší jazykové vrstvy, než bychom očekávali.

Chybí práce s autorem

Největším problémem knihy ovšem je, že z ní sama o sobě uspěje jen třetina povídek. A to ještě u Hájíčka platí, že čím kratší útvar, tím lépe - kromě povídkových knih vydal ještě novelu Zloději zelených koní (2001) a román Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Po roce 89 jsme se dočkali lecjakých redaktorsky nedobře zpracovaných knih, což je zřejmě důsledek provázání redakce a cenzury v socialistických čtyřiceti letech.

Ne že by se četly úplně snadno například dokumenty o tom, jak Ladislav Fuks musel Pana Theodora Mundstocka třikrát přepisovat, až se z třísetstránkového románu stal román poloviční. Ale posudky psalo několik lidí a jejich připomínky, ač samozřejmě v některých případech i politické, jejich péče textu je nakonec znát.

Mezi tvrdou cenzurou a tím, že je redaktor posunut do role pouhého korektora, ovšem zeje velký manévrovací prostor, který by měl být, pokud je to ku prospěchu věci, využit.

Jiří Hájíček: Dřevěný nůž

Host, 156 stran