Proč jste nejprve studoval literaturu, divadlo a film?

Můj otec lingvista měl pocit, že fotografie není seriózní způsob obživy, takže mě přesvědčoval, abych šel studovat na Filozofickou fakultu v Olomouci. Film i literatura mě totiž také zajímaly. Později jsem se ale stejně na FAMU dostal a fotografii studoval paralelně.

Na FAMU jste učil a posléze odešel na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity do Opavy. Byla pro vás FAMU příliš těsná?

Ne tak docela. Mnoho let jsem učil na obou školách, jenže z institutu se během let stala obrovská škola a nebylo možné zvládat obojí. A tak jsem od roku 2005 už pouze tam.

Jaký je zásadní rozdíl mezi pojetím fotografie na FAMU a Institutu tvůrčí fotografie?

Institut je univerzální, chce absolventa připravit po všech stránkách. Chce ho naučit, jak fotografovat architekturu, reportáž nebo portrét, jak napsat práci z historie či teorie fotografie, jak kurátorsky připravit výstavu a přitom mít dost prostoru pro volnou tvorbu.

Katedra fotografie FAMU se dnes více orientuje ke konceptuální a intermediální tvorbě, podobně jako třeba Ateliér fotografie na VŠUP.

Mnoho vašich studentů je z Polska. Má nyní Polsko silnou fotografickou generaci?

Máme obecně hodně studentů ze zahraničí, třeba z Itálie, Lucemburska, USA, Ruska i dalších zemí. Ale vedle Čechů a Slováků je jich opravdu nejvíce z Polska. Tam je institut považován za prestižní školu, protože mnoho našich absolventů tam patří ke špičkovým fotografům, vede galerie, učí na vysokých školách. Současná polská fotografie je výborná, ale ta naše také.

Obohacují studenti pedagogy?

Především svým entuziasmem. Je také důležité, že máme mnohogenerační i pedagogický sbor. Vedle takových klasiků, jakými jsou Jindřich Štreit či Pavel Mára, v něm působí i fotografové mladší, třeba Dita Pepe, Štěpánka Stein, Tomáš Pospěch nebo Rafał Milach. Stejně tak je dobře, že i studenti jsou různých věkových kategorií. Máme osmnáctileté absolventy středních škol i lidi s dlouhou praxí v médiích. Díky této různorodosti se všichni můžeme vzájemně inspirovat.

Zaostáváme ve fotografii v něčem za světem?

Tvůrce máme kvalitní, ale nedokážeme je dostat do světového povědomí. Nemáme totiž takové instituce, které by byly adekvátními partnery pro Pompidouovo centrum v Paříži nebo Tate Modern v Londýně. Popravdě řečeno, české umění žije poněkud na okraji mezinárodního zájmu. Ke světové proslulosti Josefa Koudelky jistě nemálo přispělo to, že žije v Paříži a je členem agentury Magnum. Je však třeba říci, že k pronikání naší současné fotografie do světa hodně přispěly knihy a katalogy v angličtině i řada výstav v dobrých galeriích.

Na jaké úrovni máme fotografii v masových médiích?

To souvisí se současnou krizí tištěných médií. Internet snížil jejich náklad, klesají příjmy z reklamy, z redakcí se propouští. Magazíny raději kupují fotografie z agentur, než aby někam posílaly vlastní fotoreportéry. Anebo nutí píšící redaktory, aby k článku pořizovali obrázky. Kvůli tomu se obrazová úroveň snížila. A méně tradiční fotografie do běžných deníků pronikají obtížně.

Je důležitá technická úprava fotografií?

Já třeba své snímky skoro neupravuji. Počítač používám ke skenování a retušování, maximálně mírně posunu tonalitu. Všechno na mých fotografiích je realita.

Vznikají vaše práce snadno?

Především musíte mít téma, musíte vědět, co chcete zobrazit. Někdy dlouho čekám, než se motivy před kamerou dostanou do určité konfigurace. Na druhé straně mohu na ulici uvidět moment, ve kterém je hned všechno. Lidi, které fotím, nekontaktuji ani s nimi nemanipuluji. Jsem autentický fotograf, který musí být stále ve střehu.