Do italštiny ho přeložil Massimo Rizzante a loni na podzim vzbudil pozornost hodnou autora známého na všech kontinentech. Český čtenář se překladu nedočká, jako se to stalo u posledních románů. Autor je svěřit komukoli jinému nehodlá a sám se k nim vracet nechce.

I v zatím poslední, italské verzi stoosmadvacetistránkového románu se podle kritika Michela Laura spisovatel věnuje „hořké meditaci o podstatě života“.

Setkávání čtyř hrdinů, Alaina, Ramona, D’Ardela a Charlese e Calibana, je podle Emilia Fabia Torsella nejednoduchým čtením. Jsou postaveni před nevyřešené záhady života. Jejich individuální osudy jsou velice rozdílné, byť Kundera prostřednictvím jedné postavy říká, že individualismus už neexistuje.

Životní osudy

Vypovědět vše o jeho díle i životních osudech je na tak malé ploše nemožné. Hodně toho z literárního hlediska sdělil Květoslav Chvatík v knize Svět románů Milana Kundery (poprvé vyšla v roce 1994).

Románová tvorba, to je největší autorovo hájemství. S poznámkou týkající se umění, kde je „jedinou jistotou vědomí nejistoty“, která má daleko širší, filozofický obsah i dosah. Jistě se další generace budou vracet i k jeho úvahám o „nesamozřejmosti malého národa“.

K závěru konference věnované v Senátu Parlamentu ČR jeho dílu v roce 2010 ve sborníku Kundera napsal, že mu bylo po roce 1968 jasné, že „veřejný život s jeho nezbytnou osobní exhibicí” není jeho svět. „Co je můj svět, jsem vyjádřil později v závěru jednoho ze svých francouzských esejů: ,Na čem vlastně lpím? Na Bohu? Na vlasti? Na národu? Na individuu? Moje odpověď je stejně směšná jako pravdivá: nelpím na ničem jiném než na zneuznaném dědictví Cervantesově.‘ “

Milan Kundera žije v Paříži.

Milan Kundera žije v Paříži.

FOTO: archív Právo

Ovšem „emigrovat“ zcela do světa románu, když národ žije tragické chvíle, to podle něj nešlo. „A tak vedle práce na románech napsal jsem ve Francii v prvních letech mnoho článků, předmluv, rozhovorů, jimiž jsem chtěl sloužit opuštěné zemi, jejíž budoucnost jsem viděl zahalenou do nejčernější tmy. Věra, má žena, se mi něžně vysmívala: ,To jsem netušila, že se z tebe ve Francii stane osvětář?‘ Ale co jsem měl dělat?“

Proto se věnoval pochopení pojmu „střední Evropa“ ve smyslu „unesené části Západu“. V historii je právě největší význam Kunderovy umělecké práce v tom, že naše tehdejší republika nezmizela z mapy světa jako kulturní fenomén.

Při vší složitosti jeho vztahu k rodné zemi i vztahu řady jejích obyvatel k němu se na tom nic nezměnilo.