S jakými pocity přijímáte Thálii za celoživotní mistrovství?

Myslím, že víc než ocenění mého herectví je to hezký dárek k mým nedožitým osmdesátinám. Tedy zatím nedožitým, vynasnažím se, abych je nejen dožil, ale i přežil. Zbývá mi čtrnáct dnů. Ale té ceny si vážím. Vítám ji i jako poslední příležitost poděkovat, že jsem s divadlem mohl žít. Bylo to moc pěkné, tedy někdy, a bylo toho až až.

To zní jako rozloučení, ale vy přece ještě stále hrajete v pražské Viole a v rozhlase, kde se věnujete i načítání audioknih. Co pro vás rozhlas znamená?

Je to už má jediná umělecká činnost, které si nesmírně vážím, kterou jsem měl vždycky rád a kterou bych chtěl dělat, dokud mi to příležitost a hlavně zdraví dovolí.

A co Viola, kde krásně tlumočíte Hemingwayovu novelu Stařec a moře anebo poezii Jacqua Prevérta?

Viola je má poslední divadelní scéna i láska. Ale samozřejmě i ta bude mít svůj konec a myslím, že se blíží velice rychle.

Na které období na jevišti nejraději vzpomínáte?

Na všechna divadla, na všechna představení i lidi, kdy se dobře dařilo nejen mně, nejen divadlu, kolegům, ale i obecenstvu. Rád vzpomínám na léta v Činoherním klubu, ale nezapomenu ani na první angažmá v Českém Těšíně, na brněnské Divadlo bratří Mrštíků nebo Východočeské divadlo v Pardubicích. A samozřejmě na Národní divadlo, kde jsem hrál nejdéle.