Na zlínském festivalu pro děti a mládež jste převzal cenu za celoživotní dílo. Když si projdete zpětně celou svou filmografii, které filmy byly pro vás nejdůležitější?

Určitě můj vůbec první film Sběrné surovosti, který vznikal v rámci cyklu Perličky na dně podle Hrabala. Musel jsem zápasit s nedůvěrou lidí kolem, nechtěli mě mezi sebe pustit ani začínající tvůrci nové vlny. Neměl jsem filmovou školu FAMU, ale pouze loutkařinu a UMPRUM. Všem ostatním třeba dělal kameru Jaroslav Kučera, ale se mnou pracovat odmítl, protože mě neznal. Pomohl mi až Jireš, ale potom mi sám Hrabal říkal - ačkoliv možná jako všem ostatním -, že můj film byl nejlepší.

Kdy jste se zbavil pocitu outsiderství? Souvisel ten pocit i s tím, že sám pocházíte ze židovské asimilované rodiny?

Celý život jsem se pokládal za outsidera. Narodil jsem se v trojjazyčném slovenském městě Kežmarok. Můj otec byl od svých studentských let ateista. Ovšem když hrozil fašismus, rodiče se rozhodli, že by se měli pokusit zachránit mi život. Nechali mě pokřtít, přestože jsem dostal ateistickou výchovu. Nakonec ani to nepomohlo. Slovenští gardisté nás chytili a poslali do koncentráku, naštěstí už to bylo jen na půl roku. Když jsme se vrátili po válce, byli z gardistů komunisté, zatímco například německá vesnice, kde nás předtím pomohli nějakou dobu ukrývat, byla celá odsunuta. Tehdy mě považovali za Žida, ačkoliv jsem se tak už vůbec necítil.

Proč jste nikdy nenatočil film o válce a své zkušenosti z koncentráku?

Ale já jsem chtěl, mám doma napsanou filmovou povídku a 30 let jsem o to usiloval. Mělo jít o černou komedii. Ale všude mi říkali, že jsem se zbláznil, že o koncentráku nelze točit komedie. Já a děti okolo mě jsme to ale prožívali jako černou komedii. Nikomu z nás nebylo víc než 14 let. Mezi námi se objevili i němečtí Romové, z nichž někteří měli třeba otce u wehrmachtu, byli nacisticky vychovaní, ale protože jejich matka byla Romka, poslali je do koncentráku. Oni třeba říkali, že je Hitler v táboře schoval, aby se jim za války nic nestalo. Postupně je ale odváděli jednoho po druhém na kastraci. Tihle kluci nic nechápali, předtím je přivezli z ženského tábora, od jejich matek. Tam už s romskými ženami normálně žili pohlavním životem, protože na blízku se starší chlapi nevyskytovali. A teď nás ostatní, vyjevené kluky, učili, co je to sex. Protože jídlo a sex byly dvě hlavní věci, o nichž se denně mluvilo. Později se objevil italský film Život je krásný, který je úplně jiný, než bych natáčel já. Ale lidi pochopili, že lze s komediální nadsázkou mluvit i o koncentráku.

Proč jste studoval uměleckou fotografii, ačkoliv jste chtěl být hercem a filmařem?

Šlo o náhodu. Měl jsem kamaráda v Bratislavě na UMPRUM a šel jsem studovat za ním. Zároveň jsem úspěšně absolvoval zkoušky na herectví, ale profesor Janko Borodáč mi řekl, že se svým exteriérem nemám ve slovenském divadle co dělat. Jakou postavu bych hrál v Jánošíkovi? Skončil jsem tedy na loutkařině, kde jsem měl štěstí na spolužáky. Jedním z nich byl i Jan Švankmajer. Když jsme se spolu vrátili z vojny, odešel jsem s ním do Semaforu. Začali jsme hrát divadlo. První představení bylo Škrobené hlavy, kde já jsem hrál jednoho klauna a Jirka Procházka druhého. Později to Švankmajer natočil jako svůj první animovaný film Poslední trik pana Edgara a pana Schwarcewallda. Potom se mi přihodila osudová věc, Brynych mě obsadil do malé role ve svém filmu. Stal se mým patronem i filmovým učitelem. Začínal jsem od nuly u filmu, honil jsem třeba krávy do záběru. Ale zatnul jsem zuby a při Transportu z ráje jsem už působil jako asistent režie, herec a odborný poradce.

Váš nejznámější film je Spalovač mrtvol, mezi další patří Petrolejové lampy, Morgiana, podle tehdejších kritik sadomasochistický snímek. Odkud se bere vaše záliba v hrůzostrašnosti a černém humoru?

Mám to z dětství, z pohádek. Rodiče mi četli Haufovy pohádky, kde jde o hororové, hrůzostrašné, orientální příběhy. Jedna se jmenovala Pohádka o useknuté ruce. Pro mě měly odjakživa úžasnou přitažlivost. Dodnes miluji Hitchcockovy filmy, filmy s napětím nebo thrillery. Někdy své filmy domýšlím ve spánku ve snu, poručím si a při probuzení se objeví nějaký nápad. Na Petrolejových lampách podle Havlíčka mě zase bavilo téma nemoci. Seznámil jsem se s lékaři, kteří mi předváděli chůzi syfilitika, nemocní v tomhle stadiu totiž už neexistovali, věda mezitím pokročila. Zoufale jsem se snažil nedělat nic, co by mělo spojení s komunistickou současností a politikou. Pokud například Spalovač byl považován za aktuální film o konformismu, stalo se to náhodou. Já jsem chtěl původně dělat černou komedii. To jen doba se změnila, když v roce 1969 začali najednou všichni obracet kabáty. Když jsem dostal nabídku a nešlo o politické téma, vzal jsem to. Netočit bylo tehdy nebezpečné. Jednak jsem se bál, že bych vyšel ze cviku, zadruhé by se potom roznesla fáma, že člověk dostal distanc. A potom už by vám nikdo nic nenabídl.

Po revoluci jste natočil film Pasáž, který nebyl přijat ani u české kritiky, ani u publika.

Chtěl jsem udělat tuhle kafkárnu v Česku a v českém znění. Přál jsem si ukázat, že jsem se vrátil a jsem opět tady. Ale tehdy se u nás koukalo na lidi, kteří se vraceli, jako na někoho, kdo přišel poučovat a ukázat, jak se to má dělat. Po premiéře vyšly špatné kritiky, film po dvou týdnech stáhli z kina, ale zase zaznamenal úspěch na festivalech po celém světě. Psali, že to je, jako by si Bergman s Fellinim podali ruku. Dostalo se mi odezvy všude jinde, jen ne v Česku, kde jsem o ni tolik stál. Vedle Spalovače mrtvol byla Pasáž jediným filmem, který jsem mohl dělat svobodně. Jinak jsem vždy jen pracoval na něčem, co mi nabídli. Moje filmové touhy se mi obvykle splnit nedařilo. Každý rok jsem nabízel tři čtyři náměty, scénáře, ale neprošly. Měl jsem připravené Myši paní Mooshabrové nebo Příběhy pana Rady podle Ladislava Fukse, kde otce a syna měli hrát Hrušínští, otec a syn. Ale marno mluvit...