Její černé „sochy“ zavěšené na zdech muzea připomenou kouzlo vikinských lodí, které brázdily vody kolem Islandu v dávné minulosti. Prkna trupu těchto lodí tvořila pravidelné pásy a na přídi byla zakončena hlavou draka nebo ornamentálním motivem prostorové spirály. Obdobně působí výtvarné objekty Sigrún Ólafsdóttir.

Autorka pracuje s různě širokými pásy černé pryže, které nechává volně viset v prostoru nebo je zatočí do nejrůznějších prostorových ornamentů. Na rozdíl od nudy minimalismu je toto umění emotivní až záhadné, oslovující diváka svou neobvyklostí. Pojem ars (umění) byl totiž v minulosti vždy vykládán nejen jako tvůrčí nápad, ale také jako technická dovednost. Ólafsdóttir naplňuje tento termín ve všech směrech.

Zaujme kreativním zpracováním formy a kompozice objektu, ale také nás u každého svého díla nutí přemýšlet, jak je to udělané a jak to vlastně drží pohromadě. A díky velmi rafinovanému osvětlení objektů stále v mysli pátráme, co je ještě černá pryž a co už černý stín vržený na světlou plochu zdi.

Teoretička Cornelieke Lagerwaardová o Ólafsdóttir napsala, že sice žije v Německu, ale je bytostně spjatá Islandem. Vyrůstala v odlišné kultuře, prostřednictvím islandštiny se naučila pojmenovávat svět kolem sebe, učila se ho chápat a vystihovat, poznala sama sebe a vytvořila si svou identitu. Po mne je její výstava znovunalezeným dědictvím Vikingů.

Právě v jejich kultuře se věci sloužící k užitku proměňovaly ve velké umění, právě oni měli vytříbený cit pro harmonii prostých tvarů i pochopení pro velmi komplikovaný ornament. Svět umění Ólafsdóttir je prostě světem moderních Vikingů s jejich touhou po kreativitě i objevování nových obzorů.

Sigrún Ólafsdóttir: Trvalé rozpínání
Muzeum Montanelli (MuMo), Praha, do 30. května

Celkové hodnocení: 85 %