RECENZE: Šímovy obrazy vonící francouzským parfémem

Po devíti letech potkáváme umělce v Praze znovu, tentokrát v Muzeu Kampa, kde se pozornost soustředí na jeho krajiny pozdního období padesátých a šedesátých let.

Většina z nich působí, jako by byly vytvořeny z mlhy. Nic nemá přesné kontury, tvary a formy se rozpíjí v barevných oparech. Malíř se nejednou dostal až na práh abstrakce, ač je vždy alespoň náznakem připomenuta realita. Divák vždy pozná, co je nebe a co pevná zem.

Klíčovým dílem výstavy je ze soukromé sbírky zapůjčený obraz Země – Světlo z roku 1967, který byl donedávna ve vlastnictví francouzského psychoanalytika Jeana-Bernarda Pontalise. Malba vznikla v době, kdy Šíma maloval vitráže, čili obrazy na skle, pro kněžiště malého poutního kostelíka sv. Jakuba v Remeši. Inspiroval se tehdy středověkou Zlatou legendou, ale na oknech chrámu najdeme především motivy české krajiny s osamělými balvany, zelenými remízky a modravými studánkami.

Návštěva sv. Jakuba je dodnes zážitkem pro každého turistu a Šímovy vitráže udivují stejně jako okna nedaleké remešské katedrály vymalovaná Markem Chagallem.

Práce na sklomalbách byla pro umělce novou zkušeností vedoucí k obrazu Země – Světlo. Už Viollet-le-Duc v 19. století objevil, že vitráže mají specifické barevné zákonitosti. Světlo pronikající modrým sklem hodně rozostří jeho okraje a výsledkem je jakési mlhavé záření. Naopak při průchodu světla žlutým a červeným sklem se obrysy všech tvarů jeví jako ostré a bez rozmazání.

Pro Šímu to muselo být přímo návodem, jak nově komponovat obrazy na plátně. Šlo mu o barevné kompozice prozářené světlem. A na výstavě krok za krokem vidíme úchvatné výsledky těchto pokusů, ojedinělé i v kontextu evropské moderní krajinomalby.

Doplňují je dva takřka abstraktní obrazy s tématem starověké legendy o Ikarově pádu. Mytologie byla v umělcově díle oblíbeným tématem, Šíma se inspiroval antikou, ale jeho malířské formy jsou zcela neantické. Příběh často zašifroval do poeticky působících jinotajů, takže tyto obrazy jsou nejednou i vzrušující ikonografickou hádankou.

Šíma většinu života prožil ve Francii, kam poprvé odjel v lednu 1921. V Paříži vytvořil společně s francouzskými básníky skupinu Le Grand Jeu (Vysoká hra), představující paralelu k dobovému surrealistickému hnutí. Získal záhy francouzskou státní příslušnost a natrvalo se v zemi galského kohouta usadil, byť srdcem zůstával v Čechách.

Ostatně co by byly jeho obrazy bez melancholických jezer malíře Jana Preislera nebo barevného šerosvitu deskových maleb gotického mistra Theodorika.

Šíma ale miloval také Paříž jako mezinárodní centrum umění, což připomíná na výstavě konkrétně jediný obraz s portrétem avantgardní fotografky Bereniky Abbottové, který jako by byl celý provoněný francouzským parfémem.

Velká škoda, že výstava není obsáhlejší, proto je i moje hodnocení nižší. Její zajímavost a atraktivnost spočívá především v konfrontaci této tvorby s dílem jiného velikána české malby, který také žil natrvalo ve Francii, Františkem Kupkou, jehož stálá expozice s abstraktními obrazy je o patro níže.