Můžete srovnat své pocity z Polska a Prahy?

Podle mne nemá Česká republika s Polskem nic společného. Neznám mnoho měst v bývalém východním bloku, byl jsem v Sarajevu a Budapešti. Každou zemi, v níž hraju, chci dobře poznat, proto rád chodím mezi lidmi. Možná působím svým oblečením trochu excentricky, jako cikán nebo člověk z ulice, ale v Polsku si mě prohlíželi s nedůvěrou. Cítil jsem atmosféru napětí a vášně. Také se mi tam tak hrálo, silově, tvrdě, měl jsem dojem, že každou chvíli může někdo zavolat "Stop!"

Praha na mé dýchla historií, z jejích památek, soch, ulic a náměstí mluví minulost. Jsem tu bohužel příliš krátce, než abych ji poznal důvěrněji, ale když jsem stál na Staroměstském náměstí u velkého pomníku, cítil jsem, že tu visí ve vzduchu cosi z minulosti, co ke mně promlouvá. To je fajn, protože i Koltésova hra je o podstatných lidských věcech, které by měly k divákům mluvit. Jak budu večer hrát, nevím. Ale cítím se tu dobře.

Vaše herectví je označováno jako "fyzické" či "tělesné", ale francouzské divadlo vždy vycházelo ze slova, ostatně vaše pražské vystoupení je součástí festivalu nazvaného Divadlo chycené za slovo. Jak tuto tradici slova vnímáte?

Není pravda, že mé herectví je jen fyzické, slovo a tělo nelze striktně oddělit. Ostatně Koltésova hra představuje 63 stránek hutného textu plného slov. A slovo samo o sobě je velmi fyzické. Zrození slova z textu je pro mne jiskrou, která mne zapaluje, díky níž se jako herec hýbám, mluvím, existuji. Důležitý je i prostor kolem mě, scénografie, živý šumící déšť. Všechno to působí dohromady. 

S Koltésovou hrou v Praze končíte, má tu svou derniéru. Co máte před sebou?

Koltésovu hru hraju s přestávkami čtyři roky, nejprve ve Francii, pak v Montrealu, Ottavě, Polsku. Ale nechtěl by s ní skončit, rád by se k ní vrátil a uvedl ji na novém turné, myslím, že hra má co říci i divákům jiných, než frankofonních zemí.

Mým hlavním oborem je divadlo. Mám před sebou roli v Brechtově hře Muž jako muž, s jejíž inscenací bych měl hostovat na festivalu v Avignonu, pokud se ovšem uskuteční. Někdy mám pocit, že ve Francii už divadlo nikoho nezajímá. Filmu se věnuji nepravidelně, ale rád bych se opět potkal s dobrými filmaři. Dávám přednost autorským filmům před komerčními. Letos v létě bych měl spolupracovat s mladými francouzskými filmaři. Těším se na to.