Dva koncerty, které na letošním festivalu odehrál jeden z nejstarších německých orchestrů, se tak lišily jen programem, ale ne kvalitou provedení.

Z obou koncertů uvedených ve Smetanově síni - prvním zcela dvořákovským, druhým se skladbami R. Strausse a P.I. Čajkovského -  ale zaujal více ten druhý, kdy lipští excelovali provedením dvou symfonických básní Richarda Strausse Don Juan a Enšpíglova šibalství, a to již s mladou flétnistkou Katalinou Kramaricsovou z Pražských symfoniků FOK ve svých řadách.

Obě díla mají lipští důkladně zažitá a energický čtyřicetiletý dirigent jejich výkon ještě zvýraznil. Úspěchem lze nazvat i uvedení Čajkovského Čtvrté symfonie f moll, přestože první věty trpěly trochou nesoustředění a nejistotami některých hráčů.

Hvězdou sobotního koncertu byl nepochybně violoncellista Claudio Bohórquez (Jihoameričan známý u nás jako vítěz Concertina Praga 1991). Jeho provedení violoncellového h moll koncertu mělo všechny znaky prvotřídního výkonu. Určité výhrady především z pohledu české interpretační tradice můžeme ale uplatnit k podání Karnevalu a zejména  Symfonie č.7 d moll hraných tak, jak je německé orchestry zhusta hrají - bez potřebné něhy  a temperamentu, ale jinak na vysoké technické úrovni. Lipský Gewandhausorchester ani při svém sedmém hostování v historii Pražského jara nezklamal očekávání.