Jak se sestavuje program Krásy dneška?

Program se vybírá tak, aby každý večer měl nějaké téma, protože nesnáším koncerty, které dělal Svaz skladatelů, kdy se tam zařadilo vše, co kdo napsal a prošlo nějakou komisí. Byla to hornová sonáta a pak kvintet pocta Rudoarmějcům. Každý večer by měl mít nějaké téma, měl by být věnovaný jednomu skladateli nebo skupině skladatelů nebo přinášet zajímavou konfrontaci skladatelů v konfrontaci s ještě nějakým jiným pohledem. Vždy se tam snažím pozvat nějakého hosta, který se k tomu postaví příčně tak, aby to bylo nějak zajímavé.

(U večera věnovaného polské avantgardě přiblížil režisér Václav Martinec polskou divadelní školu a Jerzyho Grotowského - pozn. aš.)

Překvapilo mne, že na polském večeru byly představení skladatelé v méně známé poloze. U Pendereckého jsou přece jen známější díla z šedesátých let. Byla v tom snaha objevovat to méně známé?

Dílem to bylo z ryze praktických důvodů, v hudbě ze šedesátých let jsou většinou velká obsazení, protože polská sonoristika se s houslemi a klavírem neprojeví. Sonoristické skladby nezahrajeme. Ale byla tam i snaha ukázat jak se polská hudba posunula, z původní avantgardy se vývoj nasměroval k novému romantismu. To byl trend i v Evropě. Pak tu byl i vliv americké minimal music a hudba se úplně ztonalizovala.

Máte při uvádění soudobé hudby nějakou touhu, která se vám nesplnila?

Mám takový dojem, že se nesplnilo nic. Já řeknu příhodu. Po roce 1989, před kterým se tady světová soudobá hudba hrála velice poskrovnu, jsem měl představu - když rozdělil svaz skladatelů, a založil se ateliér devadesát, že těch pět disidentů, co tady v hudbě bylo, že dostaneme peníze a budeme objevovat soudobou světovou hudbu, že zahrajeme orchestrální kusy Giacinta Scelsiho a bude to bomba. Skončilo to tak, že orchestrální kusy Scelsiho se tady nikdy nezahrály, peníze jsme na to nedostali. A když jsme měli koncert z komorních skladeb Scelsiho, byť ansámblových, tak to nikoho nezajímalo.

Otázkou ale je, nakolik se v záplavě hudby lidem vůbec může podařit najít to zajímavé?

Já myslím, že to souvisí s tím, co se nabízí. Zase řeknu příhodu. Hráli jsme ve Vídni v komorním sále filharmonie. Šel jsem kolem nástěnky a tam bylo, co se dnes hraje ve Vídni, což byl šílený výčet koncertů od pařížský konzervatoře s Turangalîlou od Messiaena přes Johna Cage až po okrajové věci. Říkal jsem si - kdo přijde na náš večer soudobé české hudby? Nikdo. Večer byl plný a když jsem se těch lidí ptal, co tam dělají, proč nejsou na Turangalîlu, tak řekli, my jsme tady Turangalîlu slyšeli už osmkrát, ale českou soudobou hudbu jsme neslyšeli.

Plyne z toho, že v nějakém kulturním prostředí, kde je mainstream soudobé hudby notoricky známý, nemají lidé problém se zorientovat v tom, co se děje v soudobé hudbě. Jiné je to tam, kde to kulturní prostředí není. Když se hrála Turangalîla tady, bylo poloprázdno.

Bez toho, aby se tu soudobé skladby uváděly, se však situace nezmění. A některé skladby tu zazněly, zejména od minimalistů.

Ale není to v žádném kontextu, vždy se něco zahraje, ale my nemáme zmapovanou koncertně poválečnou světovou hudbu. Co se tady zahrálo od Stockhausena? Tierkreis, Kreuzspiel. Co od Kagela? Nic se tady nehraje. Jak se tomu tady říkalo za komunistů? Biafra ducha. Ale tehdy existovaly alespoň nějaké spodní proudy, hudebníci se inspirovali u výtvarníků, a naopak, hledalo se. Ale teď tu není nic. I kompletního Janáčka vydávají ve Vídni.