Vaše první album Land Of The Lost Fishermen vyšlo v roce 2007. Jak moc jste se v porovnání s ním na novince změnili?

Michal: Představu o tom, kam by se kapela měla vyvíjet, jsme měli vždycky. Dlouho jsme se ale hledali, respektive jsme hledali člověka, který by jako zpěvák dal našemu jasnému hudebnímu pohledu výsledný tvar. Nakonec jsme před čtyřmi lety našli Tomáše, se kterým jsme k první polovině skladeb pro album napsali druhou. Aby to bylo barevnější, zakomponovali jsme do výsledného zvuku samply. Hlavní změna je ale na postu zpěváka.

Tomáš: Kluky jsem znal už v době, kdy jsem hrál se svou bývalou kapelou Luca Brasi, a jejich tvorba mě vždycky zajímala. Hráli hlavně nu-metal, což je styl, na kterém jsem vyrostl. Oslovili mě v době, kdy jsem se trochu hledal a měl chuť dělat něco nového. Dostal jsem od nich demo nahrávky a hned jsem věděl, že tohle je to, na čem se chci podílet. Můj další směr byl tím pak už předurčený. Každopádně od starého alba jsme se změnili kompletně. Elektronika, jen jedna kytara, jiný hlas…

A jiný styl… Na nové desce už nu-metal nehrajete.

Tomáš: Zaškatulkovat naši hudbu není úplně snadné. Snažíme se propojovat netradiční formou různé styly, abychom zněli v rámci vlastního vkusu moderně a nehráli pořád dokola. Proto je na desce i pár úletů jako taneční trance podkresy, dubstep a podobně. Do budoucna chceme samplů ještě víc.

Michal: Nikdy předtím jsme je v kapele nepoužívali. Drželi jsme se hutného zvuku dvou kytar a tehdy jsme necítili, že by bylo něco dalšího potřeba. Když jsme ale po změnách v sestavě zůstali s jedním kytaristou, shodli jsme se, že tam něco chybí. A začal převrat.

Jste se zvukem na nové desce spokojeni?

Michal: Ano, úplně. Producent Ecson Waldes, se kterým jsme natáčeli, si s tím vždycky hraje tak dlouho, až to zní podle našich představ.

Čeřovský: Na druhou stranu pár měsíců poté, co album vyšlo, už bychom si zvuk představovali zase trochu jinak. U nás v kapele to bohužel zatím bylo obráceně, než jak to bývá u většiny ostatních. Obvykle se udělá nový materiál, nahraje se, vydá album a pak začnou koncerty, na nichž se představí lidem. Rok vymýšlíme písničky, pak je testujeme na publiku při koncertech a nakonec jdeme do studia. Nahrávání a mix zaberou spoustu času, a tak zanedlouho poté, kdy jdeme ven s albem, už máme částečně našlápnuto k něčemu úplně jinému. Takže bychom to rádi standardizovali.

Zpíváte anglicky. Vyhovuje vám to?

Tomáš: Věčné téma nesouladu mezi zastánci textů v češtině a angličtině. V kapele o tom mluvíme pořád dokola. Od mládí posloucháš v tomhle stylu angličtinu z rádia a televize. Začneš hrát, chceš se přiblížit svojí modle, zvykneš si na to, že to jinak dělat už ani nejde. Pak dospěješ, ať už hudebně nebo jako člověk, a najednou si uvědomíš, že do cizího jazyka nikdy nevložíš to, co bys vložil do mateřštiny. Takže do budoucna bychom určitě chtěli zkusit i něco česky. Zároveň je to další způsob, jak získat nové příznivce. Koneckonců už teď si do šuplíku dělám texty ve dvou verzích.

Michal: Bez ohledu na to, jestli zůstaneme u angličtiny, nebo přejdeme jinam, je jasné, že s příchodem Toma, který texty píše, se rozšířila témata, o kterých naše hudba je. Předtím to byla samá deprese, teď už je to různorodé, někdy veselejší, někdy méně, ale určitě to má vždycky myšlenku, ve které si každý může najít to své.

Jste spokojeni s tím, jakou pozici mají Bikkinyshop na české klubové scéně?

Michal: Spokojení asi jsme. Ví se o nás a reakce na to, co děláme, jsou vesměs pozitivní – ať už u konkurence, v médiích nebo u fanoušků. Hlavní problém je pro nás shánění koncertů. Logicky bychom chtěli, aby nás slyšelo co nejvíce lidí. Bohužel tohle jsme nikdy sami nezvládali a na člověka, který by nám pomohl, jsme zatím nenarazili.

Tomáš: Pravda je, že hrajeme zhruba dvakrát měsíčně. Kdyby nám bylo osmnáct, určitě bychom spokojení nebyli. Protože je nám ale skoro všem přes třicet a kromě hudby řešíme práce, rodiny, hypotéky a podobně, v podstatě nám to stačí. Bikkinyshop mají dobré jméno, o tom jsem přesvědčený. V tomhle ranku kapely přicházejí a odcházejí, rozpadají se, ale my tady pořád jsme. Nejsme jediní, ale lze nás považovat za stálici. A to máme pořád hroznou chuť na sobě makat. Asi do toho zatím nešlapeme tolik, jak bychom mohli nebo měli.

Co s tím?

Tomáš: Pokud tuhle sebereflexi přetavíme na činy, budou koncerty i fanoušci. Je to jen na nás. Máme pořád dost sil i potenciál. Doufáme, že ho naplno využijeme při tvorbě další desky. Do té doby budeme dřít ve zkušebně i na pódiu. Přijďte se někdy podívat.